Jaké církevní restituce?
Válka o církevní restituce nekončí – na řadě je senát.
Považoval jsem navrácení majetku vyvlastněného církvím komunistickým režimem za správný krok a jeho neustálé odkládání za nevkusné obstrukce. Ač pokřtěný, nejsem věřící člověk, ale ve vztahu k církvím respektuji dvě věci: právo na odlišný výklad podstaty bytí a osvětovou a sociální misi náboženských společenství. Svět je dnes hodně složitý a život pro mnoho lidí těžký, takže proč odmítat postoje usnadňující přežití?
Vývoj situace v Česku mě však silně znepokojuje a vyvolává silné pochybnosti o racionálním jádru chystaných legislativních kroků.Příběhy s „dvojím právním názorem“ nejsou u nás ničím překvapivým, proto ponechme stranou dohady o tom, které pozemské statky měla (hlavně) katolická církev skutečně ve vlastnictví nebo jen ve správě a držme se rozhodujícího„restitučního“ data vyvlastnění. Úvahy některých poslanců – ať už o návratu před Josefa II. nebo před Bílou Horu – jsou spíš tématem pro psychiatry, nicméně veřejná inventura majetku církví ke zmíněnému datu (potvrzená důvěryhodnými archivními odborníky) by se měla stát nepřekročitelnou podmínkou schválení příslušných zákonů. Skutečně věcné veřejné debaty na toto téma byčlověk spočítal na jedné ruce – převážně slyšíme jen globální čísla a ideologické teze. Jádro problému přitom spočívá ve zcela konkrétních drobných detailech, které mohou dobře znát už jen nemnozí místní pamětníci a samozřejmě archiváři a historici práva – na nich záleží věrohodnost tvrzení politiků a církevních úředníků.
Ani tímto krokem, dojde-li k němu, však problém církevního mejtku nezmizí. Sotva by mělo smysl rozvíjet hypotetické úvahy na téma, jak by se za uplynulé více než půlstoletí církevní statky ve svobodné společnosti rozmnožovaly či sesychaly – paralely s nepotlačenými církvemi ve vyspělých zemích by asi příliš přesvědčivé nebyly. Spíš bychom si měli klást otázku, v jaké společenské roli chceme dnes vidět církve a do jaké míry jejich současná vnitřní situace těmto představám odpovídá. Pěstování kultu (ostatně kterého z desítek oficiálně uznaných?) dnes asi sotva může být jinde než v Rusku oficiální státní politikou, náboženské vyznání je osobní a navíc velmi intimní záležitostí a církve jsou proto zcela nepochybněsoukromými společnostmi.
Námitka bude znít, že jejich poslání je nesrovnatelněušlechtilejší než kdejaké podnikání nebo pěstování zahrádek za městem, a proto mají nárok na jiné zacházení. Polemika na toto téma nemůže vést k rozumným závěrům – pro člena církve je její vznešený status v podstatěnezpochybnitelný, nečlen může sympatizovat nebo být lhostejný, ale sotva bude ochoten slevit ve prospěch církví z vlastních práv či oprávněných nároků. Shodnout se je možné jedině na zcela rovnoprávném postavení církví a ostatních zájmových sdružení – tak je ostatně napsaná i naše ústava. Bude-li to v zájmu a možnostech společnosti, nechť se kterémukoliv zájmovému sdružení včetně církví dostane i státní podpory. Odlišný názor na svět a jeho podstatu však nikoho neopravňuje k pocitu nadřazenosti.
Bohužel se však většina církví dodnes nezbavila tu většího, tu menšího sklonu k mesianismu – nejspíš s dobrými úmysly chtějí obracet nevěřící k bohu (přesněji řečeno: každá ke svému Bohu). Církev je však nejen souručenstvím ducha, ale také organizací, a život jakékoliv organizace má své zákonitosti. Kromě zavazujících pravidel má i hierarchické uspořádání a kariérní řád, o postavení se bojuje a vyšší pozice přináší větší osobní moc. Je-li církev dostatečně velká, její moc nekončí na obvodových zdech kostela. A pokušení mocí se nevyhýbá nikomu. I to je důvod, proč debaty o církevních restitucích jsou tak vášnivé. Dokonce i od mnoha katolíků dnes slýchám pochybnosti, zda zvolený koncept vyrovnání je tím správným krokem a zda církvi nepřinese víc škody než užitku. Víra, věřící, církev, církevní nobilita –to nejsou identické entity.
Asi bychom mohli vyjmenovat stovky jmen českých duchovních, o jejichž dobrých úmyslech a skutcích nejsou nejmenší pochybnosti. Je také všeobecně známo, že mnozí z nich se netěší přílišným sympatiím své vrchnosti. U církve římskokatolické vše ještě komplikuje podřízenost papežskému stolci – připomeňme si příběh jistého slovenského arcibiskupa. Sám bych bez obav poskytl mnohému dobrému faráři víc veřejných prostředků, než v restituci církvi ze zákona náleží, ale vzhledem k pochybnostem o systému jako celku si přeju zcela striktní dodržení zákonných mezí.
Církve své majetky nabývaly různými cestami – dary a odkazy věřících, obchodováním, v minulosti často i ne zcela svatými prostředky. V našich zemích došlo k jistému výraznému „očištění“ od hříchůminulosti republikánskými reformami po první světové válce, do určité míry i bezprostředně po roce 1945 – postihly katolickou církev, národ z nich profitoval a církevní nobilita to nesla velmi těžce. Co se odehrálo po komunistickém převratu však už s jakýmkoliv „očišťováním“ nemělo nic společného, nebyla to ani krádež, ale docela obyčejná loupež, a to je třeba napravit. I když hlavním problémem víry v dnešním světě asi není církevní majetek.
Bohužel po tučných nadchází éra hubených let. Všichni jsme nabádáni ke skromnosti a kategorické požadavky oficiální církve na navrácení majetku vzbuzují v mnoha myslích stejné rozhořčení jako chystané zvyšování příjmů politiků. Proto je nezbytné vyčistit atmosféru, položit na stůl dobřečitelné účty a hledat řešení odpovídající současné hospodářské situaci. Tento pragmatismus neznamená zpochybnění skutečného poslání církví, ba právě naopak: jen tak nebude užitečnost péče o víru zastíněna pochybnostmi o skutečných cílech církevní hierarchie. Řešení už odkládat nelze, je ale možné dále specifikovat rozsah a časové horizonty. Politici si už dnes zprava i zleva přihřívají každý svou polívčičku, těsně před volbami jen přituhne a nesednout jim na lep si jistě vyžádá patřičnou pozornost. Levice teď v senátu nejspíš nový zákon odmítne a jak to pak dopadne ve sněmovně, ví jen… Já vím jen tolik, že v nejbližších volbách nejspíš nebudu volit žádnou velkou, ani žádnou nábožensky profilovanou stranu, od nichž žádné rozumné řešení už nečekám.