Reklama
 
Blog | Václav Šamonil

Za všechno může Západ

Za všechno může Západ
Václav B. Šamonil 5.11.2016
Západ opravdu může za všechno, protože vše, co hýbe současným světem, vzniklo tady, v prostoru „euroatlantické“ civilizace. Můžeme se sice bavit o společných civilizačních kořenech egyptských, judaistických, perských či mongolských, jenže to všechno je minulost hluboko zasypaná v našich archetypech, natolik modifikovaných současností, že už je vlastně ani nereflektujeme (s výjimkou úzce specializovaných učenců).
Dnešním světem hýbe hlavně to, co má kořeny v osvícenském obratu od teismu k rozumu, od kolektivního rozumu k sebereflexi individuality. Zatímco kmenová společenství i asijské kulty se uzamkly v lůně přírody či bohem ovládaného universa (což jsou jen různé varianty téhož), náš civilizační okruh se proti přírodě vzbouřil a pokusil se ji podrobit jen sobě. Tak jsme se dopracovali, obrazně řečeno, od bratranců Veverků až k Einsteinovi.
Odhlédněme nyní od paradoxů, že špičkoví duchové vědy i umění se často vrací k bohu, ať již křesťanskému, panteistickému či jinému – dospěli na hranici relativní poznatelnosti a sklonili se před Universem. My tvorové přízemní však žijeme v materiálních artefaktech vybudovaných na základě jejich teoretických konceptů, poskládaných za posledních pár století. Zažili jsme si díky tomu mnohá období krizí a civilizačních zvratů – parní stroj, dynamit, syntetické hmoty, elektřina, finanční deriváty, genetika, biotechnologie…, v souhrnu však zatím ještě stále máme pocit, že hmotný svět patří nám.
Pokud se civilizační zvraty pohybovaly v mezích mechanicky pochopitelného světa (koneckonců i chemie, biologie, fyzika si při výkladu vypomáhaly mechanistickými modely), průměrný lidský mozek se s novými poznatky víceméně vypořádal. Běloši získali pocit nadřazenosti a všemocnosti, což je ve směsi s křesťanským mesianismem skutečná zbraň hromadného ničení. Naše dominium neznalo hranic a vnější svět je pod dojmem vojenské moci a zřejmého hmotného blahobytu dlouho rád či nerad respektoval a taky z nich trochu těžil. Po nás líbezný obraz sice trochu pokazily občasné vzpoury, skutečným ohrožením však byly až dosud jen bělošské vnitřní třenice.
Už nějaký čas (výrazněji zhruba od osmdesátých let minulého století) se tahle selanka začíná bortit, a to hned v několika aspektech současně.
Především se už i v očích průměrně vzdělaného člověka rozpadl mechanistický model světa. Teorii relativity jsme ještě vzali na vědomí, ač jí nerozumíme – časový posun či zakřivení vesmíru jsou jen prázdné pojmy. Hmota nekonči u atomů či elektronů a pojem nekonečna dostává nový smysl, jemuž nerozumíme stejně jako matematickým hrátkám s konečnem a nekonečnem, teorií chaosu a podobným zapeklitostem. Ostatně i vesmír nám roste před očima a teorie velkého třesku či černých děr už vůbec nejdou na rozum. Genetika nás děsí, i když nám vůbec není jasné, co je to ta informace v genomu.
Tohle všechno je ovšem jen laciná popularizace vědy a málokdo si uvědomuje, že se jedná o kardinální převrat v nazírání na svět, že z toho všeho vyrůstají i nové technologie, které převracejí náš život naruby. V praktickém životě i v myšlení nás naprostá většina operovala s hmotnými substancemi či představami o nich, jak to odpovídalo mechanistickému pojetí jsoucna. Teď už to nestačí.
Někdy koncem sedmdesátých let minulého století se i v českých populárních časopisech začal skloňovat pojem informace, objevilo se slovo informatizace. Mamutí sálové počítače postupně začala nahrazovat „písíčka“, v továrnách se staly hitem číslicově řízené stroje, stranický tisk se pyšnil domácí výrobou polovodičů, v projekčních ateliérech se začal uplatňovat software zajišťující výpočty i výrobu výkresů. To všechno ovšem nebylo nic proti tomu, co dnes provádí automatizace nejen s tovární výrobou, ale stále výrazněji i s kancelářskými činnosti či rutinními úkony ve vědě a výzkumu, s dopravními systémy.
A objevil se termín globalizace – vlastně už před padesáti lety se začalo hovořit o planetě jako o „globální vesnici“. Ne snad proto, že by předtím ekonomika či politika postrádaly svůj globální rozměr, ale s rozvojem telekomunikací a moderních dopravních prostředků (zejména letectví) najednou začalo být všude jaksi „blízko“. Skutečný zlom však nastává až na přelomu tisíciletí a na svědomí to má mobilní komunikace a internet, které bezprostředně ovlivnily nejen produkční procesy (on-line propojení manažerských, projekčních, výrobních a obchodních segmentů), ale především globální vnímání reality všedního dne miliardami lidí na celém světě s důsledky v jejich chování a jednání.
Donedávna přinášel informace o světě především tisk (jen těm, kteří byli gramotní), rozhlas, ve vyspělejších lokalitách byl mnohem výmluvnější a všem srozumitelný televizní obraz. Všechno to byla ovšem jednosměrná komunikace, jejíž obsah určoval producent, navíc dostupná jen v poměrně rozvinutých teritoriích. Dnes už je všechno jinak: elektronická komunikace už nezávisí jen na energetických sítích (obnovitelné zdroje), vysílacích a retranslačních věžích (telekomunikační satelity), komunikace je interaktivní. Nejzávažnější je přitom skutečnost, že fenomén sociálních sítí odsunul do pozadí roli editorů tradičních médií, kteří ověřovali spolehlivost informaci a prováděli selekci – do tradičních médií se tak mohly dostat jen desinformace, na nichž měl zájem vlastník média, zatímco v sociálních sítích mohou lži a desinformace volně poletovat, produkovat je může kdokoliv v podstatě bez omezení a s jakýmikoliv záměry. Africký beduin, mongolský pastevec, čínský kuli nebo mexický gaučo se můžou na svém mobilu podívat, co právě teď dělá německý dělník nebo americký farmář, kolik si vydělá, jak bydlí, jak se stravuje, v jakém autě jezdí, dělník v thajské textilce pracující za dva dolary zjistí, že v Německu by si vydělal za stejnou práci dva tisíce euro. Domácí konzument se zase dozvídá, kolik tisíc migrantů se dnes převalilo přes hranice a kolik vražd spáchali arabové nebo cikáni – věř, kdo chceš.
Migrace obyvatelstva jako taková není produktem činnosti zlovolných amerických kapitalistů ani expanzívního ruského cara, ti jen mohou přiživovat své vlastní zájmy na obecném trendu: lidé se vždycky stěhovali a budou stěhovat za lepším živobytím. Migrace z válečných teritorií je přitom jen zlomkem celkového pohybu obyvatelstva z chudých zemí do bohaté Evropy či Ameriky, a v souvislosti s očekávanými klimatickými změnami jsou obavy z masivního stěhování národů zcela opodstatněné. Zcela to zastavit nelze, je však třeba se bavit o tom, jak zacházet s příčinami a jak se vypořádat se začleňováním migrantů mezi domácí obyvatelstvo.
„Západ“ samozřejmě „za to všechno může“, nikoliv ovšem jako zlovolný padouch, ale jako někdo, kdo byl technologicky zdatnější a přivedl tak svět do současného stavu. Trend poznávat, rozvíjet a budovat je lidskému rodu vlastní a každý ho naplňuje, jak umí. Málokoho ve světě dnes dojme, že všeobecná úroveň blahobytu stoupla všude, a že lépe se mají i ti nejubožejší. Naopak velice intenzívně se vnímá jev, jemuž se říká „rozevírající nůžky“: extrémní bohatství roste nejrychleji v poměrně úzkém kruhu vlastníků (setina lidstva vlastní snad devět desetin všeho), bohaté země rostou rychleji než chudé. Popírat v této souvislosti egoistické pohnutky by bylo směšné, ale stejně směšné by bylo neuznat reálný růst životního standardu za posledních padesát až sto let nejen na Západě, ale i v rozvojových zemích, a často i dobré úmysly mnohých „kolonizátorů“ (které, jak známo, dláždí cestu do pekla).
Že se současné krize politicky zneužívá na všech stranách, je nepopiratelné. Házet vinu na jednu či druhou stranu však není vůbec pragmatické, protože vítězství jedněch či druhých neznamená vyřešení problému. Proto také nemá smysl pokoušet se kalkulovat, čí činnost přinesla rozvojovému světu více užitku či více škod. Je však třeba současné trendy velmi důkladně a odpovědně studovat, protože patálie s emigranty je sice nepříjemná, ale je pouhou malicherností ve srovnání se skutečností, že nejen změny v reáliích, ale především změny v chápání a výkladu přírodních, technologických a společenských procesů budou zřejmě nejzávažnějším zvratem v dějinách moderní civilizace.
Až sem to všechno byly jen akademické řeči, pražská kavárna řekl by jistý všeznalec. Mohli bychom ještě klasifikovat konzervativce či liberály pravé či levé a hledat historické zdroje jejich chápání světa. Ve srovnání se zbujelou teorií nám pak reálný svět politiky může připadat hodně šedivý.
V politice totiž rozhoduje vždy konečná volba: tvoje řeč budiž ano, ano, ne, ne. Konzervativní politik, ať pravý či levý, má ve volbách obvykle větší šanci hlavně proto, že navozuje ve voliči pocit, že on ví, kde v minulosti uvízla pravda. (Zapomeňme na chvíli na nálepky, které dnes lepíme na politické strany a jejich vůdce.) Liberál je naproti tomu hendikepován svým liberalismem, pokud uznává jen velmi obecnou pravdu, že individuální svoboda končí tam, kde ohrožuje svobodu ostatních. Jeho rozhodování voliče znejišťuje: tak například v Číně sice v jeho interpretaci je totalitní režim, ale vzhledem k historickému vývoji vlastně dosahuje pozoruhodných úspěchů, odstranil hladomory (které předtím sám způsobil), staví moderní železnice (když za „kulturní revoluce“ vyhnal projektanty do polí), roste vzdělanost lidu (když ještě poměrně nedávno vzdělance převychovával na manuály); v Rusku zase po Gorbačovovi a Jelcinovi zavládl chaos, ale díky Putinovi byl nastolen pořádek a národu se vrací důstojnost imperialistického predátora, a to znamená více klidu pro zbytek světa;. koneckonců takoví jako Husajn, Kaddáfí či Asád na Blízkém Východě pořádek udržet dokázali…
Jestliže připustíme, že současnost je obdobím ještě ani zdaleka neukončeného radikálního převratu ve způsobu života (v práci i ve volném čase), sociálních vztazích v rodině i zaměstnání, mezinárodních vztazích, vnímání přírodních procesů, nemělo by nás překvapovat, že jsou lidé po celém světě znejistění, v rozvinutějších zemích snad ještě více než v zemích rozvojových, a touží po politicích, kteří jim alespoň nějaké jistoty nabídnou. Nerozhoduje přitom, zda půjde o jistoty skutečné, vylhané či vysněné. Nejsnadnější je přitom vidina návratu do zrůžovělé minulosti, nejobtížnější je přiznání „slz a krve“ při hledání cesty k budoucnosti.
Poválečné období vyvolalo v lidech stěhujících se za prací v továrnách z vesnic do měst představu o nekonečném růstu blahobytu – s růstem průmyslové produkce tak střední třída početně rostla několik desítek let. Právě tato sociální vrstva je však dnes nejvíc existenčně ohrožena, protože její práci nahrazují automatizované systémy – v manuálních i duševních činnostech. Živá lidská práce samozřejmě nevymizela, jenže vyžaduje vyšší kvalifikaci, než jakou disponuje nejpočetnější vrstva pracujících a nejspíš jí nebude na čtyřicet hodin týdně pro všechny. V horším případě je ztráta či změna zaměstnání spojena s poklesem sociálního statusu i příjmu. To jsou ti lidé potřebující novou naději, kterou jim současné politické elity nedaly.
Smutný pohled na naši domácí politickou scénu se v jádru bohužel příliš neliší od okolního světa. Internetová polovzdělanost, hulvátství, nedostatek empatie, agresivita jsou jen vnějším projevem nepochopení podstaty současných změn v celosvětovém měřítku. Střety bohatství a chudoby nejsou nic nového a rostoucí průměrné bohatství národní společnosti či světa nemůže bohužel ovlivnit základní dilema: když já mám méně a ty máš víc. Redukce problému na finanční stránku by ovšem byl zásadní omyl – ta se může stát (a stává se) podnětem ke vzpouře, ale v jádru věci jde o faktickou destrukci různých hodnotových orientací v různých společenstvích spojenou se změnami v uspořádání sociálních vztahů a způsobu života. Jak budeme žít za deset, dvacet, padesát let se dnes málokdo odváží předpovědět, s jistotou víme jen to, že možná všechno bude jinak. Konečně – kdo z nás si před třiceti čtyřiceti lety uměl představit dnešní svět?
Každá dobrá rada sice nad zlato, ale „knížecí rady“ nepomohou. Snad jen více sebereflexe politiků na hradě i v parlamentu i „politiků“ v hospodách a kavárnách, vykročení z bubliny vlastního prostředí. Všechno je jen otázkou míry ve vztahu zásad a kompromisů.
A učit se, učit se, učit se… Aspoň v něčem se Lenin nemýlil. (Nebo to byl Komenský?)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama