Reklama
 
Blog | Václav Šamonil

Zpatlaná poštovní legislativa

Perex

Pošta se zase jednou stala předmětem zájmu politiků, takže se můžeme nadít věcí nebývalých. Z médií má člověk pocit, že jde hlavně o peníze a  o sympatie veřejnosti v příštích volbách. Méně už se vede vážná debata o tom, jako funkci vlastně může mít pošta v moderní společnosti, k čemu je dobrá občanům a k čemu státním institucím. Až si tohle vyjasníme, bude jasné i to, kdo má za co platit.

 

 

Pošta se po čase opět stala takřka denním tématem médií. Proč?

Reklama

Český poštovní zákon sice vznikal v přelomovém období, kdy se celosvětově lámal historický poštovní monopol a v popřevratovém Česku bylo žádoucí nově vymezit postavení státní pošty na otevírajícím se trhu, mezi jeho autory však převažovali zastánci tradičního pojetí pošty jako státní služby. Reálný tlak nastupující konkurence ovšem nebylo možné zcela ignorovat, a tak výsledkem tvůrců zákona je nepovedený hybrid, jehož následné novelizace situaci ještě spíš zkomplikovaly, než vylepšily.

Základní logický rozpor spočívá v tom, že poštovní služby jsou definovány v kruhu jako služby poskytované poštou, přičemž za poštovní služby se otevřeně proklamují i firmy bez poštovní licence, což jim legislativa umožňuje a veřejnost to tak i chápe. Zrušením tzv. poštovní výhrady (tj. monopolu ze zákona) padly v podstatě jakékoliv bariéry v poštovním podnikání a nesmyslně složitě koncipovaný poštovní zákon v podstatě ztratil svůj smysl. Doprava zboží, informací a peněz je skutečně čisté podnikání a jeho regulace jinak než občanským či obchodním zákoníkem prostě nedává smysl. A bylo by to tak v pořádku, protože i v této oblasti konkurence tlačí na výkon a cenu a státní podnik se nemůže chovat jinak než podnik soukromý.

Potud tedy, pokud jde o vztahy mezi podnikatelskými subjekty na tomto trhu.

Zcela jiným tématem je ovšem státní zájem  na licencovaném poštovním operátorovi podléhajícím regulaci „poštovním zákonem“ (předpokládejme, že státní zájem je totožný s veřejným zájmem). Dnes je licencovaným operátorem státní podnik Česká pošta a stát od ní požaduje hlavně spolehlivou dopravu dokumentů (což se v moderní době posouvá i do oblasti telekomunikačních přenosů) a dostupnost těchto služeb široké veřejnosti na celém území státu. Státní instituce ovšem používají i služeb ostatních operátorů, což se může stát předmětem úvah o spolehlivosti a zejména bezpečnosti přenosu informací. Všechny tyto služby fungují na komerčním principu (náklady, tržby), státní podnik ovšem může v tomto kontextu fungovat jako podnik neziskový a teoreticky být pro státní pokladnu výhodnější. Věcný rozsah působnosti poštovního zákona je však mnohem širší, takže regulace, která je motivována nejspíš také sociálně, se dotýká i části balíkových a peněžních služeb.

Tím ovšem vstupuje do hry politika: politik a pod jeho diktátem státní úředník (Český telekomunikační úřad) chce vyjít vstříc veřejnému mínění, a protože fakticky rozhoduje o cenách služeb, hustotě sítě, otevírací době či frekvenci vybírání poštovních schránek a doručování, může nutit státní podnik do operací, které jsou ztrátové. Týká se to především hustoty obchodních míst státní pošty a jejich otevírací doby, ale také ceny služeb, rychlosti dodání…  Otevírá se tím otázka financování – ztráty ze služby státu by logicky měly být kryty ze státního rozpočtu (potažmo z daní), legislativní kouzelníci však vymysleli jakýsi vyrovnávací fond dotovaný z tržeb všech operátorů na „poštovním trhu“, kteří se tomu ovšem zcela oprávněně brání.

Podivuhodnou roli dnes hraje v této hře ČTÚ, který se právě pokouší podřídit poštovnímu zákonu všechny operátory na „poštovním trhu“. V Dopravních novinách E. Prandstetter situaci komentuje takto: “Jak z uvedeného vyplývá, iniciativa ČTÚ je v přímém rozporu s platným právním řádem. Podle § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách se o poštovní službu jedná jen tehdy, pokud se zákazník a podnikatel dohodli na uzavření poštovní smlouvy, a tedy i na tom, že se jejich vztahy budou řídit zákonem o poštovních službách. Jestliže se dohodli na uzavření zasílatelské smlouvy, a tedy i na tom, že se jejich vztahy budou řídit občanským zákoníkem, pak se samozřejmě o poštovní službu nejedná.“ Citace dokládá, jak absurdně je zákon postaven – poslání dopisu může být i nemusí poštovní službou, což normálnímu člověku nejde přes rozum a je to zdrojem současných třenic.

ČTÚ dnes ve skutečnosti jen nese důsledky zpackaného „poštovního zákona“, který za všechna uběhlá léta nedokázal napravit. Zdá se, že jsme u nás ještě nedokázali plně vstřebat změnu poměrů, kdy je třeba rozlišovat mezi běžnými podnikatelskými aktivitami založenými na ziskovém principu, a veřejnou službou, v níž nad ziskem dominuje „veřejný zájem“, ať už ho definujeme jakkoliv. Zjednodušeně řečeno – vztahy mezi státní poštou a soukromými operátory na trhu nemohou fungovat jinak než na ziskovém principu, vztahy mezi státní poštou a státem mohou fungovat neziskově, nikoliv však na konto prodělku státní pošty. Stát by tak státní poště měl platit za služby, které si koupí, ale ceny může určovat jako neziskové (s přihlédnutím k potřebám rozvoje). Pokud stát obchoduje se soukromými operátory, cena bude přiměřeně vyšší, stejně jako soukromý operátor kupuje služby státní pošty za cenu tržní. Zřizování jakýchsi fondů zprostředkujících vyrovnávání ztrát z příspěvků všech operátorů na trhu je ekonomický nonsens.

Specifickou problematikou jsou služby pošty nekomerčním osobám, v podstatě domácnostem. Intervence státu, jež je zdůvodňována sociálně (dostupnost služeb sociálně slabší části populace), samozřejmě podstatně deformuje trh. Vůči své konkurencí je tak pošta sice zvýhodňována, hospodaření pošty je tím však ve skutečnosti deformováno do té míry, že je třeba kompenzovat ztráty z regulovaných služeb. Legitimní se tak při současných technologiích a životní úrovni v Česku stává otázka, zda ochranářská politika státu je opodstatněná. Pokud ano, je povinností státu takovou sociální službu platit ze státní kasy a nikoliv z příjmů konkurentů pošty.

Současný „poštovní zákon“ je hodně složitý, často s odvoláváním na mezinárodní závazky (Světová poštovní unie). Světový poštovní trh se však odklání od tradičních konceptů a stále výrazněji se prosazují dvoustranné obchodní vztahy jak mezi státními poštami navzájem, tak mezi nimi a nestátními operátory. Určitá standardizace vztahů a kooperace je samozřejmě nezbytná, ale je třeba uvědomit si, že už jsme v jiném světě než před čtvrtstoletím. Jde to však hodně ztuha, i když výrazný posun je za posledních deset let vidět i ve státní České poště – navzdory rostoucím politickým intervencím a personálním rošádám.

Dnešní dohadování o poště je do značné míry důsledkem nepochopení a konzervatismu českého myšlení. Co chvíli slyšíme oblíbenou mantru o „specifických českých podmínkách“, které brání tomu, aby se využily zkušenosti z vyspělých zemí. Ona „specifičnost“ však často spočívá v tom, že odmítáme změnit cokoliv, co zkamenělo v pravidlech, zvyklostech či v legislativě minulých desetiletí. Česká pošta například neuspěla před mnoha lety se zaváděním frančíz nejen proto, že si obchodníci neuvědomili výhody spolupráce s poštou, ale protože zkušení pošťáci trvali na zavedených zvyklostech a nastavili pro frančízy taková pravidla, že je sotvakdo mohl splnit. Regulátor je v tom podporoval a politici se o poštu začali zajímat až v několika posledních letech jako o možný zdroj příjmů státního rozpočtu a dobře placených míst pro odložené celebrity.

Obchodní válka mezi státní poštou a její konkurencí patří k obchodu. Pro nezúčastněného pozorovatele je však zábavné sledovat, jak někdejší pošťáci, kteří se rozešli s postupně se měnícími managementy České pošty, dnes zapáleně bojují za konkurenci, ale o poště uvažují stejně jako před pětadvaceti lety. Konkurence může v souladu se zákonem  nabízet stejné poštovní služby jako státní pošta, ale bez jakýchkoliv omezení, protože pokud se nejedná o smluvní vztah uzavřený podle zákona o poštovních službách, říká se tomu služby zasilatelské, jež nepodléhají zákonu o poštovních službách. Státní pošta ovšem může podnikat jen podle pravidel stanovených tímto zákonem. Nepřipadá vám to legrační? Nenastal čas podívat se na poštovní legislativu z gruntu, odbourat intervenci státu do ekonomiky všech poštovních operátorů a omezit ji na věcné potřeby státních orgánů? A ponechat řízení hospodaření na managementech těchto firem, státní poštu koncipovat jako neziskový podnik a za státní peníze (nikoliv za příspěvky od nestátních operátorů!) nakupovat tam, kde je zaručena bezpečnost a rozumná cena?

Spory o to, zda má být pošta státním podnikerm, akciovkou výlučně státní nebo s cizí kapitálovou účastí, jsou jen nesmyslnou politickou hrou „pravice“ s „levicí“ – každá z těchto forem totiž může zajistit funkce vyžadované státem zcela vyhovujícím způsobem. Stačí nastavit pravidla a dbát na jejich dodržování. Ale o to zřejmě nejde.