Co s osamělými seniory?
Citát z tisku: „Japonsko, které se potýká s problémem rychle stárnoucí populace, začalo přijímat kroky, jež mají předejít umírání seniorů v osamění. Jedním z opatření je iniciativa japonské pošty, jejíž doručovatelé v tokijské čtvrti Šinagawa budou od nynějška jednou za měsíc navštěvovat občany starší 65 let, aby zkontrolovali, jak se jim daří a předali jim blahopřejné pohlednice, napsala agentura Reuters. V Japonsku je v současnosti čtvrtina lidí starších 65 let a počet osaměle žijících osob se každým rokem zvyšuje. Proto se také stále častěji stává, že senioři umírají opuštění a jejich tělo pak leží v bytě bez povšimnutí řadu dní. Zmíněná opatření japonských úřadů mají zvýšit možnost mezilidských kontaktů starší generace a zlepšit její životní podmínky. V rámci experimentálního projektu ve čtvrti Šinagawa dostali poštovní doručovatelé za úkol přesvědčit se při každé návštěvě občanů pokročilejšího věku, že je v dané domácnosti vše v pořádku. V opačném případě upozorní zvláštní centrum, jež se pak obrátí na příslušné nemocnice či sociální pracovníky. »Doufáme, že tímto způsobem posílíme svazky v naší komunitě, « podotkl k programu místní sociální pracovník Akihiro Hara.““
Japonsko tradičně vnímáme jako patriarchální společnost ctící princip seniority, na druhé straně nás děsí zvláštní krutost a glorifikace fyzického násilí v japonských filmech a literatuře. Jak pak máme chápat zprávu o novém poslání japonských pošťáků?
Modernita mění způsob života na celém světě a zdá se, že otázka co se starými lidmi má dnes univerzální platnost: v jednogenerační rodině oba rodiče pracují a často se s obtížemi dokáží postarat o vlastní děti, natož o zdětinštělé prarodiče. Někdejší „vejminek“ se institucializuje do podoby útulku pro seniory (slova jako domov důchodců či nedejbože starobinec jsou málo politicky korektní), v totalitních státech pod státní kuratelou. Jejich komfort je velmi různorodý, u nás většinou hodně mizerný.
I ten nejluxusnější seniorský ráj je ovšem pro většinu lidí jen poslední štací v okamžiku, kdy už se nedokážou o sebe postarat sami. Do té doby dají přednost životu uprostřed standardní populace, ve vlastním bytě. Ne všichni dožívají v manželském páru – většina žen (a mnozí muži) své partnery přežije v osamění a do „starobince“ je dávno před úderem senilní demence vyžene strach, že jednoho dne nad sebou ztratí vládu a nedokážou si přivolat pomoc. Musí se spoléhat na děti (často žijící v jiném městě),sousedy, charitu. Až „přezraje“ dnešní generace „singles“, dav ohrožených osamělců se ještě rozroste.
Švédská pošta už před desítkami let spolupracovala hlavně ve venkovských regionech se sociálními službami a monitorovala situaci osaměle žijících starých lidí – v zimě komín bez kouře, nevybraná poštovní schránka, neprošlapaný sníh, to vše je signál pro zapojení profesionálních pečovatelů či přímo záchranné služby. Čeští pošťáci takhle fungovali odjakživa bez úředního posvěcení.
Je paradoxem, že moderní doba rizika osamělého stáří nejen neodstranila, ale dokonce je ještě rozšířila. Sociologové zjistili, že anonymita městských aglomerací prohlubuje sociální izolaci osamělých jedinců, což v případě seniorů nabývá téměř apokalyptických rozměrů – koneckonců všichni známe z médií horory o mrtvolách tlejících dny a týdny v bytě uprostřed desítky spokojených domácností. Osamělost a sociální izolace ve velkých městech je rozsáhlejší a fatálnější než na venkově, kde se lidé stále ještě navzájem znají a komunikují.
Zpráva o japonské poště je zpráva dobrá – tradiční úcta ke stáří překonala fatalistický stereotyp o životě a smrti a poště poskytla komerční příležitost. Není to žádná ufňukaná charita – včasná preventivní péče o starce je pro municipalitu levnější než péče následná a pošťáci v éře upadající písemné korespondence trochu vylepší své skóre zaměstnatelnosti.
U nás se podobné úvahy objevily už v osmdesátých letech minulého století, tehdy ovšem zcela bez šance na realizaci. Kupodivu se téma neujalo ani po listopadovém převratu – a to už jsou dvě desítky let. Nedávno se dokonce ministerští experti pokusili odstranit jeden z posledních živých kontaktů osamělých lidí s okolím – jakési „sociální karty“ měly údajně z úsporných důvodů nahradit doručování důchodů a sociálních příspěvků poštou . Naštěstí tomu odpor občanské veřejnosti zabránil.
Možná se blíží doba, kdy zapracuje proslulá neviditelná ruka trhu a distribuční firmy budou v honbě za optimalizací nákladů hledat nové zdroje příjmu i v této sféře. Dovedu si docela dobře představit, že český pošťák má „úřední“ seznam osamělých seniorů ve svém rajonu, monitoruje jejich situaci, upozorňuje na další skrytá sociální rizika…
Taková záležitost je samozřejmě náročná na organizaci a kooperaci pošty s místní samosprávou a sociálními službami. Apelovat na lidské soucítění by dnes asi bylo příliš idealistické, mohla by snad zabrat jen ekonomická argumentace – sociální služby mohou levně zaplnit díru ve svém systému a možná i ušetřit, pošta si přivydělá. A pošťáci? Dostanou-li v novém rozpisu práce časový prostor na sociální činnost, budou méně zatíženi fyzickou námahou a sníží se riziko ztráty zaměstnání z důvodu nadbytečnosti. Psychologická charakteristika průměrného pošťáka, jak ji známe ze starších výzkumů, je pro takovou činnost ideální – je sociabilní a empatický, v okruhu své působnosti má obvykle přehled a sociální vazby lepší než kdokoliv jiný. Proto je také potenciál pošty pro sociální služby tohoto typu mimořádný. Možná to časem pochopí i na ministerstvu práce a sociálních věcí.