JAK SE STÁT V ČESKU V ROCE 2018 PREZIDENTEM
První podmínkou jsou mentální předpoklady – musíte být buď šílenec nebo svatý muž či svatá žena s misijním posláním.
Vzhledem k platnému volebnímu systému musíte získat na svou stranu národ, jehož dvě třetiny jsou zmámené mnohaletou populistickou kampaní misoginního, xenofobního a sebestředného starce bažícího po moci. Nebude to lehké.
Potřebujete mít za zády celoplošné médium s vysokou sledovaností, které za vás odvede špinavou práci, aniž byste byl/a v podezření, že s ním máte něco společného. Může to být deník, týdeník, ale nejlépe televize nebo všechny tři či více. Jeho či jejich úkolem bude investigativní žurnalistika – popsat všechna slabá místa konkurenčních kandidátů. Nemusí se ztrácet čas se všemi, stačí jeden, dva, tři hlavní. Tím nejhlavnějším protivníkem je ovšem dosavadní prezident (explicitně nikdy nespecifikovat!), protože pro něj zadarmo pracují všechna média – hodně jezdí po vlasti i cizinou, potřásá si rukou s prostými lidmi a prezidenty významných států, pronáší moudra, aniž by se staral o jejich opodstatněnost a semtam si rovnou alternativně zalže (možná aniž by si byl vědom, že pravda je jiná). Nestojí ho to ani korunu.
Menší komplikace ovšem spočívá v tom, že český lid (hlavně ony jeho dvě třetiny) médiím, zejména těm veřejnoprávním, nevěří. Budovat si pro tento účel vlastní „fejkárnu“ (pravdou není třeba se zabývat) by bylo zpozdilé, protože aby byla účinná, musela by její produkční kapacita přesáhnout sílu všech sociálních médií, což je nereálné a ani byste na to nesehnal/a peníze. Východiskem může být šťastná shoda náhod, že existuje bohatý muž či žena, nejlépe mediální magnát, který dosavadního prezidenta zrovna nemusí a má podobné ambice jako vy – dostat pod svou dominanci prezidentský úřad, aniž by se stal/a sám prezidentem (prezidentkou). Taková osoba je v Česku jen jedna – Andrej Babiš – jemu a jeho straně věří hodně lidí a tudíž jsou pro ně důvěryhodná i jeho média.
Zásadní chybou by však bylo ucházet se o Babišovu přízeň. Musíte předstírat, že s ním nemáte nic společného, a skutečně se od něj i od jeho médií musíte držet dál – ideální ovšem bude, když to bude čistočistá pravda, protože pak vás nikdo nemůže nachytat na švestkách.
Až do teď nemusíte dělat vůbec nic „politického“ a jen čekat na vhodnou chvíli. Musíte si jen dávat pozor, abyste si neuříznul/a nějakou fatální ostudu – veřejnost by vás jen měla vnímat jako inteligentního člověka s rozumnými a umírněnými názory na cokoliv, aniž byste se pokoušel/a kecat do všeho. Musíte ovšem už začít pracovat na tom, aby se o vás skutečně vědělo. Startovním blokem je vaše úspěšná profesionální kariéra, díky níž vás občas pozvou k nějaké diskusi do televize, do rozhlasu či do novin. Když si dobře povedete, udělají s vámi po nějakém čase i nějaké to individuální interview a když už se o vás bude takhle vědět, je čas zřídit si vlastní blog. V něm se budete prezentovat jako osoba neaspirující na politickou kariéru, i když musí být zřejmé, že jste v podstatě homo politicus.
Vhodná chvíle nastane po parlamentních volbách, až bude jasné rozložení sil. Tehdy začnou či nezačnou vznikat vládní koalice a vyjasní se, kdo všechno půjde do války o prezidentské křeslo. Nastává čas, kdy se musíte začít vyjadřovat k aktuálním společenským otázkám – ovšem velmi „vyváženě“: nesmíte si to především rozházet s lidmi, kteří se považují za nemajetné a odstrkované (těch je v národě nejvíc a oni rozhodují o výsledku voleb), ale nesmíte ani naštvat to jedno procento na opačném pólu společenské hierarchie (mají v rukou skutečnou moc). Je to tak trochu kvadratura kruhu a najít správnou míru skutečně není snadné. Hlavně musí být z vašeho vystupování zřejmé, že máte pochopení pro obě strany a chcete hledat kompromisní řešení, která nikomu neublíží víc, než je nezbytně třeba. I když to zní nepravděpodobně, určitou míru smyslu pro spravedlnost skrývá ve svém nitru každý člověk, byť to veřejně nepřizná a veřejně bude tvrdě obhajovat svá ideologická východiska. Vaším úkolem je najít ten správný poměr ingrediencí politického programu, který bude stravitelný pro obě strany. Stručně a jasně česky – aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Pro vás z toho vyplývá hlavně nutnost neútočit na své konkurenty a nezpochybňovat jejich inteligenci, mravnost, odbornost – to nechte na médiích, s nimiž nemáte nic společného (a samozřejmě i na protikandidátech, kteří si tak jako tak půjdou po krku). Vy se o nich vyjadřujte převážně kladně, chvalte jejich dobré úmysly, obětavost v práci pro veřejnost, subjektivní poctivost a mnohé dobré výsledky, jichž ve veřejné práci v minulosti dosáhli (i kdybyste si je měl/a vymyslet – něco se vždycky najde). Musíte však neustále poukazovat na to, že s dobou a rozvojem vědy, technologií, geopolitického uspořádání se strašně rychle mění společenské poměry, což vyžaduje radikální změnu přístupů v podstatě ke všemu. Některé dosavadní úspěchy se paradoxně mohou stát brzdou dalšího úspěšného vývoje, stejně jako jejich protagonisti (není třeba personifikovat – stačí věcné vymezení).
Jako budoucí prezident se musíte prezentovat nadstranicky, jako sjednotitel národa dbající o blaho nemajetných a úspěšné podnikání bohatých, nabádající ke vzájemnému pochopení a hledání cest schůdných pro všechny. Nesmíte ovšem vypadat jako měkkota – jste rázný zastánce vlastního národa, mezinárodní vědecké, výrobní, obchodní i kulturní spolupráce, dodržování a vymáhání práva, přiměřené solidarity v sociální hierarchii. Nejde to ovšem tak úplně všechno dohromady, proto musíte být s konkrétními sliby opatrný – považujete za svůj úkol o to všechno usilovat a vést výkonnou moc k odpovědnosti.
Takže hodně štěstí – každý má přece v tornistře maršálskou hůl!
11.3.2017 V.B.Šamonil
Blog | Václav Šamonil