Reklama
 
Blog | Václav Šamonil

Někde mezi kvadraturou kruhu a Kolumbovým vejcem

  Občas některá politická strana přijde s nápadem docela rozumným, leč pohřbí ho opozice. Jedno, zda v opoziční, v koaliční či ve vlastní straně. Problémy s kvadraturou kruhu kdysi dávno vyřešila formule πr² - všichni sice víme, že to není tak úplně „pintlich“, ale pro život to stačí. Je docela zvláštní, že zatímco exaktní matematici či technici tuto přibližnost akceptují a úspěšně s ní operují ve svých projektech, politici své kvadratury kruhu poskládané z vágních pojmů a floskulí neúmorně vracejí do hry.

Někde mezi kvadraturou kruhu a Kolumbovým vejcem

 

Občas některá politická strana přijde s nápadem docela rozumným, leč pohřbí ho opozice. Jedno, zda v opoziční, v koaliční či ve vlastní straně.

Reklama

 

Problémy s kvadraturou kruhu kdysi dávno vyřešila formule πr²- všichni sice víme, že to není tak úplně „pintlich“, ale pro život to stačí. Je docela zvláštní, že zatímco exaktní matematici či technici tuto přibližnost akceptují a úspěšně s ní operují ve svých projektech, politici své kvadratury kruhu poskládané z vágních pojmů a floskulí neúmorně vracejí do hry. Onehdy jsem poslouchal v rozhovoru s ministrem kultury, jak je obtížné přesvědčit ministerské kolegy, že na pobídkách pro filmový průmysl stát nemůže prodělat; všechno se prý musí propočítat a naplánovat ve státním rozpočtu. Zřejmost některých faktů asi není slučitelná s myšlením účetního. (Jen pro úplnost: filmová produkce nejdřív zaplatí daně a stát jíčást z nich po pár týdnech vrátí – bez této pobídky ovšem produkce zavře krám a nemá tak důvod platit vůbec.) Reformy důchodového systému a zdravotnických financí mají za sebou dvě desítky let propočtů a výsledek je stále v nedohlednu, protože kalkulace prý nejsou dostatečně věrohodné nebo jsou dokonce falešné – jedna či druhá strana jsou zabetonované na svých pozicích a odmítají slevit ze svých představ. U některých je v tom možná i nedostatek rozhodnosti, taktika oddalování závažného kroku, strach.

 

Najdou se však i radikálové (verbální i akční) – když to vajíčko nechce stát, jak si představuju, křápnu s ním o stůl. Snad je za tím představa, že razantním řešením definitivně odstraním odvěkou kontroverzi mezi bohatými a chudými, mezi individualistickými ranaři a sociabilními měkkýši. Jenže svět, jakkoliv je zapeklitý, není žádný gordický uzel k rozetnutí. Je zábavné až k pláči, jak si někteří diskutéři z obou stran soupeřících táborů dokáží vyloupnout z dějepisu, z filosofických děl, z reálného života jednotlivosti, která zdánlivě prokáží logickou a nevyvratitelnou vývojovou řadu potvrzující jejich teze. Člověk se tak dozví, že už starověké totalitní státy jsou svázány s kolektivismem a historicky vede linka ke komunismu a nacismu, že starořecké pojetí náboženství i křesťanství (potažmo judaismu) stojí v základech moderního individualismu a hospodářské expanze euroatlantické civilizace… Ta zrnka pravdy vyjmutá z kontextu tak budují nepřekonatelné bariéry v diskursu o podstatných otázkách našeho současného života.

 

Nedávno jsem slyšel v debatě o výchově dětí krásnou definici zdravého individualismu: vážit si ostatních lidí stejně jako sebe sama. Asi právě tohle je předpoklad schopnosti uzavírat kompromisy, neplést si zásadovost s tvrdohlavou namyšleností. Připustit kompromis neznamená nemít názor, ale jen schopnost najít ve stanovisku protivníka ta zrnka pravdy, která ho opravňují k polemice s mým vlastním názorem, připustit si to a slevit ve svých požadavcích. Bez toho by život znamenal permanentní násilí nebo mrtvý klid.

 

„Kompromisy“ na české mocenské špičce ovšem vyvolávají pochybnosti, zda nejde o něco docela jiného. V personální politice jména jako Drobil, Bátora, Babák či Bárta evokují podivný souzvuk mezi„konzervativním“ Hradem, pravicovou ODS, populistickými „véčkaři“ a dokonce snad i českou extrémní pravicí. Válka o ekonomické „drobnosti“ jako by zastiňovala faktickou ideologickou shodu v nacionální úzkoprsosti kombinované s megalomanií. Hra s ekonomickými čísly sice může navozovat pocit kompetentnosti a prozíravosti, ale podstata věcí bývá často skrytá. Některé úlitby politickému „pragmatismu“ jsou v civilizované společnosti prostě neakceptovatelné, některé principy a hodnoty nepřekročitelné.

 

I ekonomové se (snad) poučili, že všechno se spočítat nedá. Počítat se samozřejmě musí, jenže každá určitost či určenost má své hranice, za nimiž se propadáme do světa nejistot a nepředvídatelných náhod. Vůbec to neznamená střílet od boku, jen vědět, že nemusí všechno vyjít, jak jsme si představovali. Proto moudří lidé chovají respekt k představám jiných lidí, dokonce i těch, jejichž výpočty vycházejí jinak. Ignorování této nutnosti jen zúrodňuje pole pro sociální bouře. Zdá se, že události první poloviny minulého století posunuly myšlení směrem, který dal v druhé polovině století díky rostoucímu všeobecnému blahobytu alespoň naší části světa poměrný sociální klid. Bohužel jsme, my lidé, zpychli, ztratili soudnost. Bohatým nestačí miliony a chtějí miliardy, ti chudší odmítají slevit ze svého „mála“. To málo je sice několikrát vyšší než před padesáti lety a mnohokrát vyšší, než ve skutečněchudých končinách zeměkoule, ale rozvírající se nůžky nerovností mají silnější hlas – ovšem jen na domácím pašalíku, nerovnosti s jinověrci na vzdálených zeměpisných souřadnicích jako by nikoho netrápily. I když s těmi nerovnostními nůžkami u nás doma je to přinejmenším sporné – vysoké příjmy malé skupiny podnikatelů a manažerů ještě neznamenají, že roste obecná míra nerovnosti (stačí pochopit rozdíl mezi pojmy mediánu a aritmetického průměru ve mzdách).

 

Kdosi přirovnal naši politickou elitu k navztekaným puberťákům. Je to skutečně nezralost, mentální, intelektuální, znalostní i citová, která žene tyhle lidi k neustálému hašteření a ignorování hrozeb, které visí ve vzduchu – demografických, surovinových, ekonomických, technologických, klimatických, teroristických? Zdá se, že tato civilizace stojí na jakémsi rozcestí. Optimismus dávných osvícenců dostává ránu za ranou a ruku v ruce s tím ožívají nacionalistické i náboženské resentimenty –ideální prostor pro příští Alexandry, Napoleony, Staliny i Hitlery. Politická„korektnost“ nám přitom brání nazývat věci pravými jmény a umění kompromisu se zvrhává ve „zlatou střední cestu“, ani ryba, ani rak. Stojíme na místě. Noříme se do bahna.

 

Zní to všechno jako Jobův nářek, ale nehledejme ani Satana, ani biblický happy end. Každá doba si nesla svůj vlastní kříž a musela se s ním vypořádat. Naše kříže už si dokážeme pojmenovat, jen zatím nevíme, co s nimi – jen je mediálně neustále multiplikujeme. Špatné zprávy se ještě ke všemu dokáží „sebepotvrzovat“ – špatný rating potopí i zdravou firmu,šikovně zformulovaná pomluva dá zabrat nejen panu Vorlovi a jeho pěnovce.

 

Až si za nějakých tisíc let budou lidé číst o pláči Jobůjednadvacátého století, třeba jim to dodá trochu optimismu: věci nemusí být vždycky tak špatné, jak vypadají. Mohou ovšem být i horší.