Reklama
 
Blog | Václav Šamonil

Titulek článku: Obchodovat, ale nekamarádit, aneb Českem obchází strašidlo

Perex 

Českem už nějaký čas obchází strašidlo. Vystupuje pod různými jmény, ale je to pořád táž příšera - vyváženost, objektivita, pragmatismus... Nejsou ovšem nic jiného než pouhá zástěrka nad zbabělostí a otrockou ponížeností lokaje či slouhy. To všechno mě napadá, když čtu či slyším výroky některých svých spoluobčanů k tzv. rusko-ukrajinskému problému.

Text článku

Obchodovat, ale nekamarádit,

aneb Českem obchází strašidlo

Reklama

Českem už nějaký čas obchází strašidlo. Vystupuje pod různými jmény, ale je to pořád táž příšera.Novináře straší pod přezdívkou Vyváženost – napsat, že Franta je rošťák, je nepřípustné, pokud současně neuvedete, že Pepík krade taky. Politologa hlídá Objektivita, aby snad náhodou nezapomněl zmínit, že imperiální agresor má k agresi dobrý důvod, protože před svým lidem nese odpovědnost za řešení vnitřních hospodářských problémů a objekt jeho agrese má stejně máslo na hlavě. Politik zase nesmí rozzlobit Pragmatiku, protože košile je koneckonců bližší než kabát a lidských práv ani morálky se nenajíš.

Vyváženost, objektivita a pragmatičnost nejsou ovšem nic jiného než pouhá zástěrka nad zbabělostí a otrockou ponížeností lokaje či slouhy. Představa, že by se měl postavit jakémukoliv zlu a dokonce snad i obětovat něco ze svého jmění či pohodlí, o životě ani nemluvě, je pro něj nepředstavitelná.

Tohle všechno mě napadá, když čtu či slyším výroky některých svých spoluobčanů k tzv. rusko-ukrajinskému problému. Je až kupodivu, že českým vlastencům, tak citlivým na sebemenší náznak kritiky zvěrstev napáchaných společenskou spodinou při poválečném vystěhování německého obyvatelstva, je zřejmě nepochopitelná národní hrdost Ukrajinců, Rusínů, krymských Tatarů, Čečenců, Kyrgyzů, Kazachů… Emocionální vztahy těchto národů k ruské říši založila přinejmenším už Kateřina Veliká a její pohrobci se jim až do dneška nikdy nezpronevěřili (pokud je k tomu nedotlačily vnější okolnosti). Nelze se divit, že porobeným občas dojde trpělivost a že se v ten okamžik probudí i obdobná spodina, jaká v české kotlině pošpinila vítězství ve druhé světové válce (a těmi vítězi z dopuštění osudu byli i Češi).

České obrozenské slavjano- a rusofilství dostalo zabrat už díky Karlu Havlíčku-Borovskému a zdálo se, že definitivní ránu dostalo v roce 1968 – kompenzace strachu z německého souseda poválečným sousedstvím s východní říší se ukázala jako nepovedená. Jako na potvoru však dnes stále častěji slyšíme vyvážené, objektivní a pragmatické české vlastence, kteří si uchovali poníženou služebnost v důvěře ve velkého slovanského bratra. Politici, podnikatelé, novináři přitakávají ruské propagandě doma i na svých „puťovkách“ za řeku Litavku. Nejspíš si ani neuvědomují, jak blízký je krajní nacionalismus ruských sousedů k jejich vlastnímu antigermánství. Zdá se, že velkoruský šovinismus vůbec neuráží jejich národní hrdost – nechápu to, protože mně se už dobrých padesát let při setkání s jakoukoliv (tedy nejen ruskou) nadřazeností pění krev.

S národní hrdostí se ovšem člověk musí naučit zacházet – léčba německých národních socialistů trvá už desítky let, ruský národní socialismus nosil škrabošku proletářského internacionalismu a dnes ho koření pravoslavný fundamentalismus obrozující pravé křesťanství, americká mesianistická národní hrdost často nezná hranic atd. atd. V Evropě, a v Česku ještě výrazněji, dnes obtížně ladíme národní hrdost s ideou evropanství. Moderní národy skutečně nejsou dílem náhody, ale důsledkem obtížného vyvazování se etnik z područenství – žilo tím devatenácté století a svědky jeho doznívání jsme v různých končinách Evropy dodnes. Jsou to jakési vlny, které čas od času zachvacují území, na němž se obyvatelstvo cítí být pod tlakem rádoby ochranitelského, ale hlavně expanzívního státního etnika. Myšlenka kooperace přesahující etnické hranice a vyžadující dobrovolné sebeomezování v zájmu širšího celku naráží právě na pocity křivdy, ať už oprávněné či nikoliv – to je i dnes realita Španělska, Velké Británie, Belgie… V rozhořčení pak často unikají rizika vyplývající z rozpadu nadnárodní soudržnosti, přesto se však zdá, separatistické tendence v západní Evropě míří spíš proti vnitrostátním poměrům v dané zemi, nikoliv proti myšlence evropské integrace.

Je zajímavé, že v Česku obdiv k Putinovi a obhajování ruské anexe Krymu obvykle korespondují s  výpady proti Evropské unii – někdy jen skrytě a stydlivě, často zcela otevřeně. Je v tom víc nostalgie po blaženém životě pod diktátem Moskvy, nebo strach ze svobody a sdílené odpovědnosti za běh světa? Je už to hodně dávno, co byla Praha centrem silného státu ovlivňujícího Evropu, a tak jsme si zvykli na pozici služebného mana chráněného mocným pánem. Takových mocných center je dnes ve světě až příliš mnoho a motivem našich geopolitických strategií by rozhodně neměl být jen strach z amerikanizace či rusifikace. Členství v Evropské unii nesmí být lékem jen na tyto dva strachy – smyslem silné spolupracující Evropy je uhájení životního stylu, na jaký jsme si zvykli (stydím se vyslovit zprofanované „evropské hodnoty), před expanzí duchovních proudů zpoza Atlantiku, z Orientu, z Afriky. V případě nutnosti i zbraní.

Dnešní napětí mezi Ruskem a Ukrajinou nevysvětlí dostatečně jen „tvrdé“ důvody ekonomické, mocenské či ideologické – podstatnou složkou i dnes zůstává staleté vědomí „kmenové“ sounáležitosti, které se probudí vždy, když příslušníci populace pociťují nějakou újmu. Napětí mezi Kyjevem a Moskvou je mnohem staršího data, než pamatují moderní národy, a totéž lze říci o Pobaltí a Dálném Východě. Hranice kolem ruské říše byly vždy nejisté a po dvou desetiletích relativního klidu se zdá, že touhy po iredentě znovu ožívají. Pocit nabyté svobody, jakkoliv často velmi komplikované, je těžké potlačit. Upírat kterémukoliv národu právo na její obhajobu, aniž bychom nabídli lepší řešení, je jen výrazem alibismu a zbabělosti. V akademickém světě je samozřejmě běžné a nezbytné snášet argumenty pro a proti a permanentně je analyzovat, v občanském a politickém životě však není možné lavírovat donekonečna na neutrální pozici, ale je nezbytné postavit se na jednu stranu, protože tak fungují dějiny.

Ergo kladívko:

Jsem Čech, osobně jsem zažil dvě okupace, osobně jsem se setkával s Rusy i Němci, Američany i Angličany různých generací a různého postavení, a taky jsem hodně přečetl. Na papíře umím být vyvážený, objektivní, v životě pragmatický, a dokonce i politicky korektní. Nevadí mně ani etnická mnohobarevnost na naší domácí půdě, pokud si nečiní nároky na výsadní postavení, nenarušuje náš společenský systém a neodmítá náš životní způsob – v opačném případě mám za oprávněnou politicky nekorektní represi. Ruským vládám ale z principu nedůvěřuju a jedinou reálnou naději na snesitelný svět vidím v politicky a vojensky silné a o politickou jednotu usilující Evropě, barevné kulturně i jazykově.

Současný svět trpí chorobnou obsesí ekonomického úspěchu, jako by znovu ožíval Karel Marx se svou základnou a nadstavbou. Tak „náš“ člověk, v očekávání velkolepých zakázek, patolízalsky podlézá tu Němcům či Američanům, tu Rusům či Číňanům, tu Palestincům či Izraelcům, jako by komerční úspěch nezávisel na kvalitě produktu, ale na pochybných lichotkách. Měli bychom si vtlouci do hlavy jednu základní pravdu: obchodovat neznamená kamarádit se. Obchodníkům na opačné straně jednacího stolu jsou v podstatě šumafuk  naše politické či filosofické názory, pokud je pro ně obchod výhodný – inteligentní obchodník přece musí umět říct svou pravdu do očí, aniž by urážel. Jasno ve vztazích a v názorech nikdy není na škodu, zatímco faleš je vždy zdrojem budoucích potenciálních konfliktů.

To všechno platí obecně a dvojnásob o politicích. Genetické stopy po našich dávných neandrtálských příbuzných nám občas vkládají do ruky kyj a my se vrháme do boje až do těch hrdel a statků. Zapomínáme, že dobrý je jen takový obchod (včetně těch politických), který přináší dlouhodobé efekty, čehož nelze dosáhnout bez přiměřené spokojenosti obou stran.

Dobře važme, koho vyšleme do Evropského parlamentu.