Totál Balkán aneb Kosovo a dobro z OSN.
Na svět můžeme my laici nahlížet z různých úhlů.Faktografie, zvláště bude-li kompletní, nám předestře soubor zcela protichůdných skutečností, s jejichž interpretací si můžeme poradit každý podle svých znalostí a předsudků. Novinářský komentář zobrazuje realitu výběrem faktů, které podle svých znalostí a předsudků vybral jeho autor. Existuje ovšem zcela zvláštní druh prezentace reality prostřednictvím uměleckého vhledu: je v něm něco faktů, něco pocitů, ale díky autorské obraznosti i cosi překračujícího zaslepenost každodenností – nadsázka odhalující jádro věcí ukryté za banalitami všedního dne.
Tak nějak na mě působí vyprávění Blanky Čechové v knížce Totál Balkán o jejím angažmá v Kosovu. Nejsou to memoáry, ani autobiografie či reportáž. Je to prostě literatura a čtenář se baví.
Kosovo je téma diplomatické i politické, plné vášní, předsudků i dezinterpretací. V české duši se přitom mísí slovanské resentimenty se strašidlem muslimské hrozby a potenciálním rasismem. S Blankou Čechovou se ocitneme přímo uprostřed dění v Kosovské Mitrovici a můžeme s gustem vychutnávat střety nadnárodní byrokracie s realitou všedního dne. Autorka a hrdinka knihy strávila v Kosovu několik měsíců jako zaměstnanec agentury OSN – nejspíš proto, že po letech v civilizovaném světě pocítila potřebu dělat něco skutečně a viditelněužitečného. A dá se jí to věřit.
„Spasitelé“ Kosova tvoří pozoruhodnou uzavřenou enklávu nejrůznějších charakterů, jejichž jediným zájmem – až na několik málo výjimek –je vydělat si slušné peníze, podpořit vlastní kariéru na diplomatickém poli a taky si trochu užít. S místním obyvatelstvem v podstatě nekomunikují, a proto o jeho touhách a strastech nejenže netuší, ale ani se o ně nezajímají. S pomocí byrokratického ptydepe jen kreslí Potěmkinovy vesnice, aby příliv peněz z Organizace nevysychal a nikdo se příliš nezajímal, kde vlastněkončí. Za zády cítí teplo domácích krbů svých vyspělých vlastí a celé Kosovo je pro ně jen nevýznamná epizoda.
Pole, na němž se jejich hrátky odvíjejí, poskytuje albánská, srbská a romská komunita. „Blankica“, jak Čechovou familiárně oslovují ti i oni, posedí tu s jedněmi v krčmě na jejich straně řeky, tu s druhými na opačném břehu, navštíví je v jejich domově či si zaschůzuje s obecním zastupitelstvem. Zjišťuje, že jak jsou odlišní, tak jsou současně v podstatě všichni stejní: bojují o holou existenci, ale vychutnávají život plnými doušky, jsou schopni se navzájem podvádět i pomáhat si, v jednu chvíli se bratrsky objímají, aby se v následujícím okamžiku střetli až do té krve. „Blankica“ je jejich, protože netrpí předsudky vůči žádné straně a z jejího jednání cítí poctivou snahu pomoci.
Proud instrukcí, příkazů a výkazů ze světové centrály lidstva jako by na tomto pozadí přicházel z jiné planety. Český čtenář se tak paradoxně ocitá ve světě reálného socialismu, jak ho před dvěma desítkami let dobře znal. Byrokracie je prostě univerzální, a tak nepřekvapí ani to, že mezi personálem Organizace našli dobré uplatnění i mnozí ztroskotanci padlých komunistických režimů – polský bojovník s vnitřním nepřítelem, německá estébačka a kdovíkdo ještě.
Proč je dobré si takovou knížku přečíst?
Je to čirý závan skutečného života bez ideologických krycích nátěrů. Umělecká nadsázka zvýrazní ostré rysy reality a přiměje nás k přemýšlení o reálných problémech Balkánu bez sentimentu i bez předsudků.Balkán je skutečně problém a je třeba se jím zabývat, ale způsob, jímž to mezinárodní společenství realizuje, jeví se hodně nešťastným. Finanční prostředky mizí bez užitku v močálech korupce i čisté zlodějny, ty nejužitečnější počiny nakonec přicházejí v rozporu s oficiálními pravidly, dokonce i za cenu podvodů proti liteře „zákona“. I na Balkáně, stejnějako na středním Východě a všude jinde, platí, že své problémy mohou vyřešit jen domácí lidé sami a jakákoliv vnější pomoc musí být jen velmi opatrná a decentní.
Z četby plyne i příjemné zjištění, že čeští protagonisté – a vystupuje jich tam několik – se z průměru „zachránců“silně vymykají typicky českým smyslem pro realitu, a proto jsou užiteční. Kniha nakonec vůbec nepůsobí pesimisticky, byť svou ironií a sarkasmem hodněpřipomíná slavnou Hlavu XXII. Prostě máte jen pocit, že s tou OSN se musí něco udělat, že do mírových misí patří jen ti, kdo to myslí doopravdy, a Balkán je prostě Balkán. A v Kosovu Totál Balkán, takže se podle toho chovejme.
(P.S. Knihu vydalo už v roce 2011 nakladatelství O.S.N.– skvělá zkratka firmy s ironickým podtextem – Opravdu Skvělé Nakladatelství.)