Čeká nás skutečněvolba mezi pravicí a levicí?
Úvodem musím vyslovit hlubokou omluvu českému národu –prokázal v prvním kole prezidentských voleb mnohem větší soudnost, než bych se odvážil očekávat.
Pozoruhodné jsou komentáře politiků a některých žurnalistů.Dospěli k názoru, že národ je stádo ovcí podléhající mediální masáži. A hned v dalším kroku obviňují žurnalisty, kteří odhadli volební trendy správně,že jsou součástí velkého spiknutí prosazujícího na hradčanský stolec Karla Schwarzenberga a očerňujícího Miloše Zemana. Soudný čtenář mediálních produktů uplynulých týdnů si jistě udělá obraz sám, já nabízím pohled svůj.
V charakteristikách všech uchazečů o prezidentskou funkci prokázala česká média v souhrnu pozoruhodnou objektivitu. Neinformovaný volič měl možnost udělat si poměrně slušnou představu o silných i slabých stránkách kandidátů. Pevně rozhodnuté stoupence jednotlivých kandidátů leccos jistě zlobilo a viděli věci jinak, ale takový už je svět. Přiznejme každému právo na jeho názor a připusťme, že se k němu dopracoval vlastním rozumem. Takže jsme ve druhém kole a volba bude – vlastně jaká?
Miloš Zeman striktně trvá na dělení veřejnosti na pravici a levici a sám se rád prezentuje jako reprezentant levice. V dávnější minulosti jsem ho vnímal spíš jako stoupence pravicových názorů, teprve v důsledku popřevratového rozpadu Občanského fóra a prvotní politické diferenciace, kdy pravou polovinu spektra ovládl definitivně Václav Klaus, ocitl se MZ na levici a zachránil sociální demokracii před bankrotem. Kdybychom věnovali péči obsahové analýze jeho postojů a činů v poněkud zastaralé pravolevé dichotomii, ocitl by se nám ve středu politického pole rozhodně spíš než na levici. Deklarovaná „levicovost“ má ovšem symbolizovat péči o chudé a utlačované, což je v současné hospodářské situaci zajisté důležitý kapitál.
Karel Schwarzenberg vnímá současnost nikoliv jako střet levice a pravice, ale jako konflikt hlavních civilizačních trendů globalizovaného světa, které budeme nuceni řešit s větším rozhledem, než nám nabízí česká kotlina. V dávnější minulosti bychom ho mohli možná vnímat jako „růžového“ intelektuála – ten pojem se obvykle používá pro levičáka dobře hmotně zajištěného, kdo však pohlédne objektivním okem na švarcenberské tradice zaměstnanecko-zaměstnavatelských vztahů, musí uznat, že ona „růžovost“ nebyla pouhou pózou. Karel Schwarzenberg je pro mě zajímavou kombinaci středového liberála a konzervativce opírajícího se o víru a tradice. Řečeno jinak – současně „pokrokáře“ a „tradicionalistu“. Líbí se mně to, protože zběsilé uhánění vpřed je občas třeba brzdit, aby se organismus nepřehřál.
Šlágrem sezóny jsou od jisté doby „národní zájmy“. Miloš Zeman byl až dosud – na rozdíl od některých jiných prezidentských kandidátů – v tomto směru poměrně umírněný. Lze jen doufat, že v těchto dnech bude i nadále zdrženlivý a nesveze se na vlně obviňování soupeře z odrodilství. Bude mu asi trochu kazit profil populistické nadbíhání skutečným levičákům a nacionalistům, ale můžeme snad spoléhat na jeho inteligenci, že v reálné politice se bude držet reality víc než vášní davu.
Karel Schwarzenberg určitě není „národovec“, ale je zanícený český vlastenec nikoliv od letošního roku – dokládá to jeho letitá spolupráce s českým disentem, zavazuje ho rodinná tradice. Není to ovšem vlastenectví s vlajícími sokolskými prapory a pozdviženým husitským kalichem, je to vřelý vztah k české zemi a jejím obyvatelům. Vyčítá se mu neznalost českého jazyka, jenže jeho vyjadřování je duchem i slovníkem neskonale „češtější“ než zpotvořená čeština někdejších čtenářů Rudého práva a konzumentů současného bulváru. Má samozřejmě vadu řeči, větší část života žil v nečeském prostředí, protože jsme ho k tomu donutili a zabránili mu tak, aby své vzdělání dokončil v českých školách. Proto by jeho nakládání s českým jazykem mělo být spíš předmětem obdivu než pohrdání. Podstatnější než všechny tyto okrajové záležitosti je jeho vnímání role českého státu v současné Evropě a schopnosti tento stát také patřičně reprezentovat. Nejsme přece izolovanou enklávou folklorní bizarnosti, chceme být spolutvůrci svého budoucího osudu. Jsem přesvědčen, že v tomto ohledu se prezidentští kandidáti od sebe příliš neliší, Schwarzenberg však je pro tento úkol lépe vybaven.
K úspěchu ve volbách nepochybně podstatně přispívá osobní charisma, méně vznešeně – jak se nám kdo líbí či nelíbí. Zemanovo charisma se opírá o cigaretu, sklenku alkoholu a nevybíravé spílání novinářům a politickým konkurentům. Rád se prezentuje jako tribun lidu, z jeho chování však čiší pocit nadřazenosti. Sám jsem měl před mnoha lety příležitost sledovat ho jako oponenta jedné obhajoby v Ekonomickém ústavu – ta práce skutečně nebyla dobrá, ale způsob, jakým doslova sepsul kandidátku, byl daleko mimo rámec společenské slušnosti. Dobře to kamufluje svými bonmoty a vtipkováním na vlastní účet, takže pro trochu té legrace pozorovatel zapomene na podstatu sdělení – že všichni jsou blbci a já si můžu dovolit dělat si legraci sám ze sebe. (Až na tu legraci se vlastně od dosavadního prezidenta příliš neliší.) Přiznávám– mně se to nelíbí.
Schwarzenberga znám jen z vystoupení v médiích. I v nich určitě musí být jistá míra stylizace, ale cítím v nich určitou eleganci a nadhled nad celým tím cirkusem, v němž se pohybujeme. Jako by chtěl lidem sdělit, že je s nimi rád a ta politická válka do krve a statků může být i malicherná a vlastně směšná. Že přece jde o věci mnohem důležitější.
Samozřejmě mě mrzí, že nese spoluodpovědnost za činy vlády, jejímž je členem. Můžeme diskutovat nad mírou kompromisů, jichž se musí dopouštět každý politik, a v koaliční vládě dvojnásob. Jenže právě na tom je politika založena a je osobní volbou každého politika, kam až je ochoten zajít, sleduje-li nějaký dlouhodobý cíl. Z celoživotní angažovanosti Karla Schwarzenberga však usuzuji, že jeho programem je skutečně vláda práva, osobní odpovědnost každého jednotlivce za vlastní život a pomoc těm, kdo se ocitli bez vlastní viny v jakémkoliv ohrožení. Možná právě tyto hodnoty můžou znamenat jeho politickou smrt.
Říká se, že Češi jsou národ lokajů. Je to jistě tvrzení nadsazené, má životní zkušenost mně však říká, že kdesi hluboko v našem plebejském původu spolu čas od času bojuje respekt k takzvaným vyšším hodnotám s frustrací z vlastní nedokonalosti a závistí, která může přerůst v nesmyslnou nenávist. Stačí si přečíst pár stránek „seberealizace“pravidelných „blogařů“, aby si to člověk ověřil. Taky bych možná měl rád knížecí majetek, místo ve „vyšších kruzích“, znalost více světových jazyků a přečtenou veškerou krásnou, politickou a filozofickou literaturu – jenže mám, co mám, jsem na světě rád a jsem člověk přející. Až budu za pár dní volit prezidenta, musí tohle všechno zůstat stranou a jediným měřítkem bude přesvědčení,že právě s tímhle prezidentem se občanovi dostane i více sebedůvěry a respektu v okolním světě.
Ostatně – můj kandidát kouří dýmku stejně jako já. A kuřáci dýmky, jak známo, nejsou žádní nevypočitatelní neurotici.