DPH a tiskoviny
Není kniha jako kniha, není časopis jako časopis, nejsou noviny jako noviny. Řeknu hausnumero (protože věrohodná data bohužel neexistují) – 80 % tiskovin neslouží k ničemu jinému, než ke generování peněz, a nezaslouží si zvláštní fiskální zacházení. Ten zbytek by neměl být daněn vůbec. Je jen otázka, jak a kdo bude hodnotit a rozhodovat o danění. V rozumné společnosti a klidných časech by asi bylo možné arbitrárně zpětně přidělovat dotace či vracet část zaplacených daní zasloužilým vydavatelům za výkony v předchozím roce. Dnes bychom ovšem ještě před zveřejněním výsledků hodnocení četli hned o korupci, plýtvání penězi daňových poplatníků, deformování trhu atd. atp. Těžko se asi někdo odváží odhadnout, o kolik poklesnou náklady pokleslé produkce, o kolik méně se prodá kvalitní četby a odborné literatury. Jedno však lze předpokládat takřka s jistotou – peníze na nákupy budou chybět především ve veřejných knihovnách, na školách a ve vědeckých ústavech. (Ne že by nechyběly už dnes!) Popisovat dopady takové situace na vzdělanost a funkční způsobilost národa by asi bylo zbytečné.
Když se jednalo vstupu do Evropské unie, o přijetí Lisabonské smlouvy, o imigračních zákonech, snad nejčastějším slovem v ústech politiků byly hodnoty a identity: křesťanské, euroatlantické, křesťansko-židovské, dokonce i křesťansko-židovsko-islámské, národní… Dnes jsem si letmo prošel blogy k tématu DPH. Nezkoumal jsem statistiku pro a proti, ale argumentaci a způsob vyjadřování blogerů. Je to samozřejmě podobné, jako u kteréhokoliv jiného tématu, jen jsem si uvědomil tu hlubokou propast mezi dnešní dikcí a například dikcí korespondence prostých lidí ještě z poloviny minulého století. Čím to asi tak je?
Za totální hospodářské krize by dočasné zdanění literatury snad bylo pochopitelné. Čarování vlády s čísly však svědčí spíš o tom, že místo seriózní analýzy potřeb společnosti se podle okamžitých nápadů jen za každou cenu zachraňuje rozpočet. Naše dnešní krize je prvořadě krizí duchovní, nikoliv hospodářskou – vládnoucí elity za dvacet let nedokázaly vytvořit konzistentní projekt věrohodné budoucí cesty, místo potřebných rozumných kompromisů jen partajnické škorpení a neveřejné dohody vedoucí do pekel. V šíleném světě, který nás obklopuje, je to sice pochopitelné, leč neodpustitelné.