Duše bezdomovce aneb obhajoba bezdomovectví
Onehdy jsem sypal do kontejnerů u hřbitova tříděný odpad a z lavičky opodál se ozvalo: „Nemáte tam nějaký knihy?“ Na lavičce pravidelně sedávají dva bezdomovci a ptal se mladší z nich. Nedávno jsem ho už zaregistroval, jak vylézá z nádoby na papír a v ruce třímá ohmatané a pomačkané svazky. „Jste čtenář?“ „Jó, sem, a co bych taky celej den dělal!“ „A co čtete?“ „Hlavně beletrii. A klidně i romány pro děvčata.“
Vybavil jsem si, jak nedávno na pražském magistrátě docela vážně jednali o zřízení jakéhosi centrálního ghetta na okraji města pro „nepřizpůsobivé občany“. Ta debata byla pozoruhodná – zastánci „koncentráku“ předkládali argumenty hygienické, estetické, turisticko-podnikatelské, odpůrci bojovali za právo na žebrotu na frekventovaných ulicích a kladli i důvody morální. Kupodivu na přetřes nepřišlo téma práva na alternativní životní způsob a koexistence se standardy moderní civilizace.
V Praze se stal takřka synonymem bezdomovectví „sherwood“ u Wilsonova nádraží, jehož špatná pověst má původ víc v působení zlodějských gangů než v „houmlesácích“. Realita je ovšem taková, že s lidmi bez domova se stále častěji setkáváme na pražské periferii, kolem stanovišť kontejnerů na odpad a v okolí parků a příměstských lesů. Má to svou logiku, protože velké sídlištní kontejnery mají mnohem pestřejší nabídku použitelného tovaru než popelnice na uzavřených dvorech v centru a teplá noc pod širákem v Prokopském údolí je určitě příjemnější než ve špinavé nádražní hale. Zima je ovšem krutá a ne každý si dokáže vybudovat a udržet přístřeší v lesní houštině, nicméně se zdá, že pro mnohé městské „trempy“ mají právě periferní městské části svůj půvab.
A to mě vede k úvaze, zda by se uvažování o tomto specifickém fenoménu nemělo posunout k jinému sociálnímu modelu, více respektujícímu realitu. Je více než zřejmé, že představa jakéhosi centrálního úložiště osob, které nám nevoní, je zcela absurdní. Docela dobře si však dovedu představit malá specializovaná komunitní centra v okrajových čtvrtích, kde je možné se umýt, přijmout od charitativního spolku sousto či oděv, za špatného počasí se ohřát nebo nouzově přenocovat. Pár kroků do parku, do lesa, k sídlištním kontejnerům. A pro mého známého od hřbitova třeba i nějaká ta odložená knížka, časopis.
Nesním o tom, jak bezdomovci na lavičkách odkládají své „krabicové“ a chápou se svazků veršů a filosofických spisů. Jsou barvitým společenstvím, které spojuje jen absence stálého, vlastně jakéhokoliv bydliště. Klíčem ke stratifikaci snad může být jen osobní situace v okamžiku vstupu do tohoto polosvěta – nejčastěji krach rodiny, ztráta zaměstnání, zadlužení, závislost na alkoholu, drogách. Ale může to být i mnohem zásadnější důvod, jako třeba odmítnutí způsobu života v naši postindustriální či postmoderní (to slovo teď frčí!) společnosti, pachtění se v nudném zaměstnání, sebeoblbování telenovelami a parlamentními kabarety, věčného shánění peněz na nájem a zboží, bez kterého se obejdu… Připusťme si, že mohou existovat lidé, kteří pod tlakem každodenní reality prostě zvolili jinou variantu životního způsobu s minimem spotřeby a civilizačních požitků, a že je k takovému životnímu obratu přivedl nějaký závažný zážitek, jenž změnil způsob jejich uvažování. Lhostejno, zda podstaty citové, ekonomické, filosofické či mystické.
Ale zůstaňme na zemi: vždyť tito lidé nevytvářejí žádnou „přidanou hodnotu“, mnozí obtěžují okolí již svou pouhou existencí či dokonce agresivitou, ubírají z charitativních zdrojů určených pro účely obecně uznávané a respektované! Co s tím?
Nepochybně existuje vrstva ztracenců, pro něž je pozdvihnutí ze společenského dna málo pravděpodobné, protože destrukce osobnosti pokročila do nenávratna – minimum pro jejich přežití společnost ovšem nezruinuje, může dát většinové populaci jen pocit dobrého skutku. Ale stejně nepochybně je také hodně docela normálních lidí, kteří prostě nemají domovskou adresu, nepáchají zločiny ani vážné přestupky, nemají však žádné stálé zaměstnání a vystačí s tím, co den dal. (Terénní sociální pracovníci by snad uměli odhadnout, jaký podíl která vrstva v bezdomovectvu má.) Usazená většina společnosti ovšem příliš nerozlišuje a svůj odpor vyjadřuje požadavky na represi nejrůznějšího druhu. Přitom způsob života této okrajové vrstvy společnosti zdaleka nedosahuje výše škod způsobených agresívními zbohatlíky za volanty silných automobilů, milionáři neplatícími daně a nerespektujícími stavební legislativu, tuneláři a jinou chamradí těšící se pozornosti bulvárních médií.
Můj bezdomovec od hřbitova asi nebude typickým představitelem své vrstvy. Přesto ve mně vyvolal pochybnosti, zda tento stát vůbec dává bezdomovcům nějakou šanci, aby žili ve smíru se zákonem a s panující morálkou, nebo se dokonce vrátili ke konvenčnímu způsobu existence. Charita, jak ji dnes většina lidí chápe, má smysl jedině v případě krajní nouze, jako trvalý princip nadělá víc škody než užitku a je akceptovatelná jen u těch nejubožejších ztracenců. Těm ostatním je třeba přiznat právo na alternativní životní způsob a hledat cesty, jak jim to umožnit bez zbytečných veřejných nákladů a nesmyslného pohoršování „slušných“ lidí. Když pro nic jiného, tak proto, že zhůvěřilost politiků v symbióze s prohnaností „podnikatelů“ bude asi přivádět k popelnicím a do lesů další a další kandidáty alternativy.