Havel a moje trochu ztracená generace
S Václavem Havlem jsem se seznámil na Zahradní slavnosti – tedy já s ním, nikoliv on se mnou. Moje znalost se prohlubovala prostřednictvím Vyrozumění a postižen jsem byl i Ztíženou možností soustředění. Pak už ke mně pronikaly jeho texty jen příležitostně – něco v samizdatu, něco ve Svědomí, něco přes Svobodnou Evropu. Vždycky to stálo za to. Divadelně jsme léta mohli vychutnávat jen ilegálně nahranou Audienci.
Pro mě osobně byl nejdůležitější text Dálkového výslechu– v té době už jsem sice měl poměrně slušnou představu o jeho politologických, sociologických či filosofických názorech, ale tahle knížka korespondenčních rozhovorů nabídla vlastně poprvé poměrně ucelený pohled na jeho životní postoje. Její velkou výhodou byla čtivost a srozumitelnost i pročtenáře nepřivyklého intelektuálskému žargonu. Pokud by snad někdo do té doby mohl podléhat insinuacím v Rudém právu a spřízněných tiskovinách, tahle knížka ho z toho musela vyléčit (pokud se k ní dostal).
Šedesátá léta pro mou generaci (1940) znamenala otevírání dvířek (rozhodně to nebyly žádné brány!) do normálního světa. Na fakultě se stále důrazněji prosazovaly odideologizované postoje k realitě, někdejší„přípravkáři“ (absolventi rychlostudia v tzv. dělnických přípravkách) se užzačali diferencovat (aby se z části z nich po srpnové okupaci vygenerovalo tzv. „zdravé jádro“) a vcelku zřetelně se v kultuře i v politice dali identifikovat „progresivní“ a „konzervy“. Sláva poválečné literární generace svazáckých nadšenců už vyčpěla, stále silněji jsme si uvědomovali limity nazírání „květňáků“ na svět, a s Tváří nám začalo docházet, že všední den nemusí být vždycky krásný a popelnice skutečně smrdí. Většinou jsme vnímali, že věci jsou špatně, ale co dál, tonulo počátkem toho desetiletí v mlze.
Václav Havel byl v tehdejším „balábile“ vždycky malinko napřed – absurdní divadlo mu nabídlo ideální platformu pro metaforické vyjádření politického postoje, ale bylo to „jen“ divadlo, reflexe reality a nikoliv explicitní politický program. Možná i on tehdy ještě hledal svou cestu a jako jeden z prvních ji jasně deklaroval až v chaosu „osmašedesátého“,mimo jiné i ve známé polemice s Milanem Kunderou.
Každý trochu vycházíme z toho, v jaké rodinějsme vyrůstali, k jakým politickým směrům se hlásili naši rodiče, ale pokud nás režim nepřipravil o majetek, nikoho nám nepopravil ani nezavřel, v mládí jsme většinou nakloněni vstřícně naslouchat různým konceptům sociální spravedlnosti. Rodina Havlových o majetky sice přišla, ale atmosféra zřejměbyla spíš liberální. Přesto je pozoruhodné, jak silně jejich nejstarší syn prožíval existenci majetkových a sociálních nerovností, dokonce navzdory tomu,že nejtvrdší režimní úder přišel v době jeho dospívání. Snad právě proto se jeho životním tématem stala osobní svoboda a lidská práva a téma soukromého vlastnictví (a s ním souvisejících restitucí) jen sekundárně souviselo s problematikou svobody a práva.
Koncem roku 1989 byla česká veřejnost zajedno jen v tom, že takhle to už dál nejde. Osobnost Václava Havla byla lakmusovým papírkem přístupu ke změnám – rudoprávní nákaza zamořovala ovzduší a rovnostářská česká společnost se obtížně vypořádávala s pocitem, že s koncem„reálného“ socialismu se vrací éra osobní zodpovědnosti za vlastní osud a s tím spojenými riziky. Pro mnoho lidí byl Havel jako nepřítel komunistického režimu pocházející z bohaté pražské rodiny přímo symbolickým„nepřítelem lidu“. Když jsem se na jednom z prvních listopadových mítinkůpokoušel svým kolegům v zaměstnání přiblížit názory a způsob uvažování vůdce „sametového“ převratu, připadali si většinou asi jako Alenka ve světě za zrcadlem. Nemyslím si, že ho časem plně pochopili, ale je pozoruhodné, jak rychle dokázal svým charismatem získat sympatie široké veřejnosti.
Nepatřím k okruhu přátel, s bývalým prezidentem jsem se ani nikdy osobně nesetkal. Jsem prostě řadový občan, čtu Havlovy texty, naslouchám lidem, kteří s ním úzce spolupracovali. Říká se, že byl manuálně nešikovný, což vůbec neznamená, že si nevážil manuální práce – to by asi nebyl tak pyšný na svůj ojedinělý výkon při budování plotu na Hrádečku (byťv realizaci zřejmě sehrála podstatnou roli paní Olga). K majetku a penězům měl zřejmě postoj spíše ambivalentní, možná nebyl zběhlý v detailu hospodářských technikálií, jeho ekonomické myšlení však bylo podstatně hlubší nežmyšlení mnoha známých za ekonomy se považujících politiků, s mnoha přesahy kontextuálními a strategickými. Totéž by se dalo říci o jeho politických, diplomatických, vojenských či kulturních aktivitách. Občas jsem měl o jeho krocích určité pochybnosti, čas mu ale prakticky vždycky dal za pravdu, a nejspíš ještě za pravdu dá. Filosofický přesah myslitele nad profánní každodenností dojde někdy současníkům až s časovým odstupem, ale porozumí mu spíš až další generace, až odezní různé malicherné spory a nedorozumění.
Netroufnu si odhadnout, do jaké míry nenávistné jižpopřevratové útoky na Václava Havla byly důsledkem skutečného nepochopení jeho názorů, zásadní ideologické odlišnosti nebo jen politickým folklorem v boji o moc. Do jaké míry byly dezinterpretace pojmů jako „nepolitická politika“ či sloganu „Láska a pravda…“ záměrnou dehonestací osoby nebo jen nedostatečnou znalostí Havlových názorů. Jinak by tak ostrý konflikt mezi levicovým, ale konzervativním liberálem Havlem, levicí na jednom křídle a pravicí na druhém, sotva pochopitelný. Naivní idealista, jak ho odpůrci rádi jakoby shovívavě nazývají, je zřejmě každý, kdo po povodni neskočí do řeky, aby plaval s proudem, ale začne rýsovat nový most.
My, kteří jsme se narodili na přelomu čtyřicátých let, jsme generací podivného času. V pocitech a myšlenkových stereotypech jsme ještě pochytili cosi z předválečných časů, německé okupace i poválečné euforie, částečně nás zasáhl socialistický vzdělávací systém ideologickou indoktrinací (ještě to tlumili ti nejlepší ze starších učitelů a profesorů),trochu jsme se nadechli v šedesátých letech a hned poté ztratili (pokud jsme neemigrovali) jakoukoliv perspektivu. Cestou se zpotvořilo příliš mnoho charakterů. Převrat přišel pro nás trochu pozdě – mnozí už nedokázali přijmout nové parametry své existence a příliš mnozí také nepochopili, že tato doba není jen výsledkem politického převratu, ale že se cosi děje se světem jako takovým. Ty nové parametry totiž vůbec nejsou vytyčovány naší stranickou příslušností, ale především změnami v technologiích, v chápání přírodních (řekněme raději mikro- i makrokosmických) a sociálních jevů, ve filosofii. A to všechno jsou věci, jež se nám pokoušel přiblížit právě zesnulý bývalý prezident.
Určitě nebyl žádný anděl a měl jistě i své mouchy. Ale strašně mě mrzí, že jsem se s ním potkával jen virtuálně. Ale i tak – díky za to.