Nový trend českého zdravotnictví: rovnější mezi ne-rovnými?
Jsem zastáncem manipulačních poplatků u lékaře, vynětí léků do cca 50 korun ze zdravotního pojištění, plateb za hotelové služby v nemocnicích v rozumné výši nějakých 100 korun za den. Dokonce neodmítám ani tzv. medicínský nadstandard (čímž rozumím příplatky za lepší nemocniční ubytování a běžně neindikované dražší léčebné preparáty či náhrady). Dnešní informace v médiích mě však doslova uzemnily: za příplatek přednostní pořadí v ordinaci a dokonce i operační výkon. Prý má jít jen o legalizaci faktického stavu.
Samozřejmě vím, že protekce v té či oné míře existovala, existuje a bude existovat, a nemusí to být vždycky jen za peníze. Netušil jsem ovšem, že už dnes mají státní nemocnice smlouvy s privátními klinikami, jimiž se zavazují preferovat jejich pacienty (samozřejmě nikoliv zdarma), a pokud je to pravda, už tohle považuji za morální katastrofu. Legalizace faktické korupce ve státních zdravotnických zařízeních však přesahuje veškerou mou představivost. Stanovovat pořadí k lékařskému výkonu podle peněženky pacienta – to už není návrat do počátků industriální revoluce, ale přímo do feudalismu.
Zákaznické karty privátních klinik takhle už fungují. V jejich případě ovšem nejde hovořit o zdravotnictví, protože tohle už je klasický byznys, i když certifikovaný lékařským diplomem. Jeho zákazníkům vůbec nezávidím, že za své zdraví platí víc, než je nezbytné – mají na to a budiž jim to přáno. V byznysu už to tak chodí. Nevidím však důvod, proč by je jejich bohatství (ať už získané jakýmkoliv způsobem) mělo upřednostňovat v zařízeních financovaných z veřejného zdravotního pojištění. Když jsem byl ještě zaměstnán jako manažer, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych měl mít u lékaře přednost z titulu vyšších příspěvků na zdravotní pojištění nebo vyšší ceny svého času.
Jediné preferenční kritérium, které by mělo v lékařské péči fungovat, je naléhavost lékařského zákroku. To je záležitost velice individuální a k jejímu posouzení je kompetentní jedině lékař sám. Proto i stanovení tzv. medicinského standardu a nadstandardu, ať už zákonem nebo vyhláškou, může podle mého laického názoru vytvářet jen obecný rámec, který nesmí lékaři svazovat ruce nebo mu dokonce poskytovat alibi. Musíme prostě spoléhat na odbornou úroveň a morální integritu lékaře, formálně garantovanou diplomem a lékařským slibem. Teprve ve druhém pořadí může zapracovat institut seberegulace lékařského stavu (komora) a daleko vzadu pak stojí legislativa a represe státní mocí. Ale to všechno je daleko od principů podnikání, které se nám pokoušejí nenápadně prodrat do českého zdravotnictví.
Řízení technického chodu zdravotnického zařízení je samozřejmě funkce zcela manažerská, ovšem podřízená funkci principiální – uzdravovat, omezovat utrpení, předcházet chorobám. Není to snadné ani bezkonfliktní, doktor Sloan z amerického detektivního seriálu Diagnóza vražda nás svými konflikty s ředitelem městské nemocnice na tohle téma baví už hezky dlouho a jen potvrzuje, že v tom nejsme sami. Financování veškeré péče včetně té špičkové pouze z veřejného zdravotního pojištění je utopie. Reálnou možností může být jen aktivace všech myslitelných zdrojů a hlavně jejich rozumná alokace– plaťme si sami to, co jsme schopni ufinancovat, aby zbyly prostředky na nákladnější úkony přesahující naše individuální příjmy. Nehledejme však zdroje v legalizovaných korupčních praktikách popírajících základní principy občanské společnosti.