Pošta jako fackovací panák
Za posledních šest let se schyluje už ke čtvrté ředitelské defenestraci.
Když si položíme otázku, jak je možné, že prvních deset let své existence (zřízena 1993) si Česká pošta vystačila s jediným generálním ředitelem (Jan Přibyl), je odpověď jednoduchá: v té době takřka nikdo nepovažoval poštovnictví za lukrativní byznys, za příležitost k velkým ziskům, neřku-li k tunelování. Firma tak zůstala mimo zájem politiků a mohla se v klidu rozvíjet.
V první polovině dekády to byl rozvoj poměrně úspěšný. Podfinancovaný státní podnik se podařilo bez jakékoliv podpory státu stabilizovat organizačně i finančně (bez zadlužení) a pomalu se začalo obracet i základní podnikatelské paradigma: obrat k zákazníkovi, nezávislé financování, první kroky technologické modernizace. Ve druhém polovině dekády však fakticky došlo ke stagnaci – sebeuspokojení nejvyššího managementu vedlo k technologickému zaostávání za konkurencí, ztrátě hospodářské výkonnosti a chybělo i razantnější nasazení na rychle se rozvíjejícím poštovním trhu. Vlastník firmy, stát, však zůstával v klidu – pro politiky byla pošta nezajímavá.
Prvním zábleskem změny se mohlo stát zařazení pošty pod křídla ministerstva informatiky. Vladimír Mlynář zřejmě jako zatím jediný politik pochopil, že moderní poštovnictví slouží především k provázání pohybu zboží, peněz a informací ve špičkovém technologickém systému. K dotažení svého konceptu však nedostal potřebný čas, navíc tehdejší poštovní šéf Karel Kratina nedokázal zlomit konzervatismus části manažerů. Se změnou vládní konstelace přišel ředitel Sedláček s konceptem radikální informatizace a organizační restrukturalizace, ale ani jemu nebyl dopřán čas na dokončení práce a po dalších volbách nastoupila Marcela Hrdá. S ní se pošta v posledním roce skutečně dostala na trajektorii odpovídající moderním trendům poštovního světa, s níž neprorazili její předchůdci.
Poslední tři generální ředitelé přišli z nepoštovního světa, což by mohlo být v pořádku, protože přinesli pohled nezatížený provozní slepotou. Problém spočívá v tom, že plná adaptace mimořádně schopného manažera na nové a tak komplikované prostředí, jakým bezesporu Česká pošta je, trvá nejméně rok – dobu, kdy firma bez problémů běží víceméně samospádem, však musí nový šéf využét k přípravě koncepčních rozhodnutí o její budoucnostzi. Sedláček ani Hrdá však na dotažení své vize nedostali dost času. Proč?
V posledních letech se i pošta stala stala objektem či nástrojem politických licitací. Kolotoč osob s rozhodovací pravomocí, několikeré přelety mezi ministerskými hnízdy a opakované výhrady ministerů ke koncepcím nebo ke způsobu komunikace poštovních šéfů svědčí neznalosti dění ve světovém poštovnictví. Nejsem obeznámen s detaily koncepce ředitelky Hrdé, z dostupných zdrojů však je zřejmé, že dosud realizované kroky jsou velmi konzistentní a míří správným směrem: informatizace komunikace mezi poštou a klientem. produktové inovace podle požadavků trhu, přizpůsobování časových režimů a sítě poštovních obchodních míst potřebám klientů, standardizace poštovního mobiliáře, ekonomická optimalizace procesů…Všechno věci, které bylo v minulosti obtížné prosadit.
Nikoho by nemělo příliš iritovat, že dochází i k chybám – při tak podstatné reformě v obrovské firmě se jim prostě nedá vyhnout. Změna paradigmatu podnikání si například vyžádala mimo jiné i zásadní změny v personálním obsazení manažerských pozic a minulá léta byla v tomto směru hodně divoká a plná omylů. Nevyhnutelné je i propouštění a kkracování pracovních úvazků. Jenže mnistry ve skutečnosti netrápí eventuální chyby managementu pošty, ale odmítavé reakce veřejnosti. Starostové se bouří, protože nechápou logiku rekonstrukce sítě (způsobem v okolním světě zcela běžným), některým zaměstnancům se nelíbí, že mzda se stále více odvíjí od množstvíé a kvality odvedené práce (řitom už v polovině devadesátých let se odhadovalo, že optimální počet plných úvazků by neměl přesáhnout třicet tisíc – ještě dnes je jich o pět tisíc víc!), nesutále čteme o problémech s doručováním zásilek… Mediální klima je prostě takové – vhodná je zpráva o zachráněném koťátku nebo kráddeži na břeclavské poště , nikoliv nudný popis detailů poštovní reformy. A tiskové odbory svým šéfům o „veřejném mínění“ referují.
Myslím si, že o moderním poštovnicví vím dost, abych si svá tvrzení obhájil (byť už šest let v poště nepracuji). Sny o privatizaci pošty (byť chápané jinak, než je ve světě obvyklé) si maluje leckdo, stejně jako představy o levnějších a kvalitnějších službách po liberalizaci. Chyby v liberalizaci v kombinaci s pochybnou privatizací přinesly leckde ve světě hodně překvapivé výsledky. Nejsou to však dostatečné argumenty ani pro odmítnutí úplného uvolnění poštovního trhu, ani pro odmítnutí trabsformace pošty v akciovou společnost. Ale střídání managementů České pošty po dvou letech? Nechte proboha, páni politicu, alespoň jednou nějakého poštovního ředitele ve funkci pět šest let, aby svou vizi dotáhl do konce!
V České poště se poslední roky nedělo nic, co by nebylo obvyklé v poštách všude ve světě. Jsou to vesměs kroky nezbytné k tomu, aby každý platil za své a aby na poštu nedoplácel daňový poplatník – k tomu by nepochybně došlo, pokud by byla zastavena reforma sítě obchodních míst. Dnešní zisky nepadají ani z malé části do kapes akcionářů (jak je tomu například v ČEZ), nezůstávají ležet na bankovním kontu (jak se snad mnozí domníbvají), ale slouží k nezbytné modernizaci – tak nezbytné, že kvůli ní zůstávají mzdy pošťáků stále pod národním průměrem. Průběhu poštovních refroem se netleská nikde na světě, je to stejně bolestivý proces jako reforma důchodového systému nebo zdravotního pojištění – změně zabněhnutého stereotypu se společenský organismus prostě brání, o efekty reformy spolu válčí různé zájmové skupiny. Podle reakcí politiků pak snadno rozeznáme, kdo věci rozumí a má odvahui riskovat v obecném zájmu ztrátu popularity a kdo nikoliv. Pohádky o nezávislém (na kom?) výběrovém řízení na nové šéfy rozhodně neuklidňují a předkládané důvody až příliš vypadají jako zástupné.