Sčítání lidu, statistická gramotnost a selský rozum
Vášně kolem sčítání lidu už asi brzy uhasnou, přesto stojí za trochu přemýšlení.
Proč vůbec „sčítat“ lid, když máme desítky nejrůznějších registrů, z nichž je možné se všechno dozvědět? Často argumentovaný fakt, že registry ještě nejsou vzájemně propojeny, je v podstatě podružný. „Sčítání“ umožňuje vytvářet kontingenční tabulky a korelovat individualizované údaje (tzn. zkoumat a kvantifikovat vzájemné vazby různých charakteristik), které považuje analytik za potřebné, a to vše při zachování poměrně vysoké míry anonymity a bezpečnosti dat (samozřejmě za předpokladu, že získaná data budou do databáze ukládána bez osobních identifikačních údajů). Současný stav registrů to neumožňuje a podle mého názoru je dokonce nežádoucí na tom něco měnit, protože riziko zneužití dat by se tím podstatně zvýšilo. (Registry potřebujeme na něco jiného.)
Samotného mě překvapilo, jak jsou požadované informace ve vztahu k ochraně osobnosti poměrně sterilní – nenašel jsem nic, co by se kdokoliv mohl bát zveřejnit. Snad i proto se víc mluví o problémech s distribucí formulářů, které se daly předpokládat a z hlediska úspěchu šetření vůbec nejsou fatální – kdo jen trochu zná problémy s běžnými průzkumy používajícími maximálně desítky tazatelů, nemůže očekávat, že se stovkami komisařů se nikde nic nezadrhne. Chybu spíš vidím ve slabší informační kampani, která respondenty nepřipravila lépe na možné nepravidelnosti.
Postoje současníků ke „sčítání“ jsou do určité míry také odrazem současných debat o užitečnosti či neužitečnosti matematiky ve vzdělávací soustavě. Moje generace (ročník 1940) se na gymnáziu dostala tak ještě k permutacím a několika základním matematickým funkcím a měli jsme pocit, že je toho až dost. Teprve na vysoké škole jsem pochopil, jak málo toho bylo a ještě později jsem si musel doplňovat (a už nikdy dostatečně nedoplnil) svou statistickou gramotnost. Dnes už vím, že bez alespoň průměrného pochopení statistiky a matematických metod se vůbec neobejde žádná odborná práce – snad kromě uměleckých oborů, a ani tady nikoliv bez výjimek. K pochopení současného světa už nestačí ani aristotelská logika, ani newtonovská fyzika a jinak jej také reflektuje moderní hudba či výtvarné uměni. Myšlení prostě proráží bariéry tisíciletých myšlenkových stereotypů a není to bezbolestné.
Konstatování, že máme dnes k využití spoustu údajů, ale neumíme s nimi pracovat, není bohužel vůbec nadsazené. Netýká se to samozřejmě vědeckých ústavů, ale beze zbytku to platí o hospodářské a politické praxi. Až příliš často slýcháme odvolávky na „zdravý selský rozum“, což není nic jiného než strach z neznámého a únik ke starým dobrým kupeckým počtům. Vrcholem statistických dovedností v podnicích, úřadech či politických stranách je výpočet procent, možná aritmetického průměru a následná pochybná interpretace smyslu těchto čísel. Říká se, že management, a zvláště politický management, jsou víc uměním než vědou, že manažerem se člověk musí narodit, že intuice (rozuměj šestý smysl, „čuch“, „nos“) je lepší než plná skříň čísel. Nic proti intuici, pokud ovšem stojí na základně spolehlivých informací.
Má ovšem smysl hromadit informace, když s nimi neumíme pracovat? To není otázka, to je gordický uzel, který se prostě musí rozetnout: úředníci informace nepožadují, protože s nimi neumějí pracovat, ale nebudou-li informace, nenaučí se s nimi úředníci pracovat. Informační technologie nabité sofistikovanými programy slouží k hrám, planému žvanění a nakupování. A organizátoři vzdělávání sní o návratu většinové populace k tradičnímu řemeslu a odsunutí matematiky – rozuměj výcviku logického myšlení – na vedlejší kolej.
Takže to je jako se vším – místo zásadní debaty se dohadujeme o prkotinách: proč sčítací komisařka nepřišla včas, proč nepřijde jindy, proč je call-centrum nedovolatelné…