Václav B. Šamonil
Chytati psa za ocas
Všichni nadávají na politiky. A na politiku. Protože se krade z veřejných peněz, tedy „z našich“. A politika je nástroj, jak se k těm našim penězům dostat.
Politiky nechválím – možná s výjimkou několika málo. Přesto nepovažuji korupci za nejdůležitější problém této doby – byla, jest a bude vždy, tu větší, tu menší. Mnohem závažnější je skutečnost, že místo hluboké analýzy zásadních proměn, jimiž prochází současná civilizace, a hledáním nových východisek, lopotí se celý svět zahlazováním jejich důsledků. Říká se tomu chytat prchajícího psa (možná spíš tygra) za ocas. To vše v naději, že si nejdůležitější hráči zachovají či upevní svou pozici ve strukturách, které se pomalu ale jistě propadají do minulosti.
Jaká byla ta minulost?
Svět i mikrosvět rozparcelovaný na větší či menší pašalíky, z nichž expandovala touha po moci, po ovládnutí nejdříve sousedního a pak dalších a dalších území. To území mělo vždy svou geografickou dimenzi, ať se jednalo o finance, nerostné zdroje, pracovní sílu, intelektuální bohatství. Vždycky také úspěch závisel na míře převahy predátora nad obětí – vojenské, ekonomické, vědecké, technické. Disproporce byly ještě v novověku obrovské a v určité míře přežívají dodnes – v podobě finanční a hlavně technologické expanze ze „Západu“ na „Východ“ a migrace chudých národů opačným směrem.
Paradoxem je, že tato staletá expanze nakonec oslabila predátory a posílila jejich někdejší oběti. Šance se začínají vyrovnávat. Zatím je to všechno v počátcích, ale už dnes je třeba si položit řadu kardinálních otázek. Je možné do nekonečna přesouvat produkci za nestydatě vykořisťovanou (a tohoto slova se nebojme použít!) pracovní silou a na úkor domácích zaměstnanců? Je možné ve světě přeplněném mocnými nástroji ničení všeho druhu pokračovat s nekonečným pachtěním po ovládnutí cizího území? Je možné ve světě propojeném všemocnými komunikačními a informačními nástroji činit překvapivé akty nebo se izolovat ve vlastní enklávě?
Tradičním nazíráním se dnes komplikuje i vědecké bádání – nové objevy vznikají ponejvíce na hranici dvou či více vědních oborů a vším, co brání integraci vědy, se nejen brzdí lidské poznání, ale jakýkoliv posun k lepšímu v našem životě. Přírodní vědy si změnu přístupu vynucují i navzdory odporu establishmentu, společenské vědy (včetně ekonomie) však mají pozici podstatně obtížnější. Ono „pašalíkování“, známé z hospodářského i politického života, vede koneckonců k dominanci pochybného „ekonomismu“ veškerého veřejného dění.
Pochybnosti o budoucnosti měli lidé asi i po objevení střelného prachu, dynamitu, jaderných zbraní nebo telegrafu, telefonu, bezdrátové telegrafie… Všechny tyto novinky se i tehdy promítaly do změn v uspořádání společností, organizace práce a rozhodovacích procesů, vnášely do lidských myslí nejistotu. Dnešek se však liší tím, že propojenost lidstva je prostě univerzální a globální a díky tomu vznikají ve všech sférách lidské činnosti konglomeráty věcí a vztahů jen obtížně zvladatelné tradičními nástroji, tradičními přístupy a s tradiční mentalitou.
V minulosti dávné i zcela nedávné stály vždy na obou stranách konfliktů etablované státní útvary, v krajním případě atakovala stát rodící se etnická či politická třída. Individuální terorismus byl jen výjimečným excesem – dnes však státy čelí naprosto amorfnímu výronu teroristických aktů, jejichž dopad je díky běžně dostupným moderním technologiím nesrovnatelný s výkony děkabristů či Gavrilo Principa. Nejde přitom jen o fyzické důsledky atentátů, ale také (možná především) o jejich vliv morální a psychický – ať už jako inspiraci k následování nebo jako iniciaci sociální deprese. Avšak nejen to – zdá se, že síla demokraticky vzniklých institucí a jimi řízeného státu jaksi uvadá, zatímco rozhodující a stále mocnější slovo mají nadnárodní komerční subjekty, přes jejichž zájmy – jak se říká – vlak nejede. Vlády ani nejsou schopny posílit svou pozici výraznější mezinárodní integrací, ať už na bázi regionálních či světových seskupení (EU, OSN aj.). Náš svět je už jiný, a to nejen po 11. září 2002.
Co nazývám tradiční mentalitou, je především postoj založený na vztahu člověka a prostředí chápaném kontradiktoricky– dobýt, zmocnit se, znásilnit ve svůj prospěch. Jedno zda lovnou zvěř, ornou půdu, rostlinný svět či jiného člověka. Darwinovský princip přežití silnějšího se v liberální ekonomii sice transformoval do vnějškově méně odpudivého sloganu vítězství schopnějšího, princip však zůstává nezměněn. Náš vztah k okolí už dnes nemá naturálně bezprostřední charakter, ale stále víc se přesouvá do reality virtuální. Že se oblékáme podle televizních rosniček, že si vyznáváme lásky esemeskami či předěláváme svět v počítačových hrách, je směšná nepodstatnost, v jejímž stínu se neuvědomujeme, kolik věcí už za nás dělá umělá inteligence: řídí automobil, kropí zahradu, vyrábí cokoliv materiálního, zpracovává účetní uzávěrky, spekuluje na burzách… Kdo vládne virtuálním světem, vládne i naší myslí. Víc než jsme ochotni si připustit.
Interpretace dějinné zkušenosti v nás zakotvila představu, že zítra se budeme mít vždycky lépe než včera. Zejména převládající ekonomické teorie jsou založeny na principu trvalého růstu prosperity a laický pohled na vybavení našich domácností jako by jim dával za pravdu. Varovné hlasy se sice objevily už před desítkami let a vyvolaly trochu zdrženlivější koncept udržitelného růstu. Stále vtíravější jsou však pochybnosti, zda tato byť umírněná varianta odpovídá dnešní realitě. Je vůbec pravděpodobné, aby se při spravedlivém rozložení bohatství veškerého člověčenstva dalo kalkulovat s jakýmkoliv růstem individuálního blahobytu? To je přece přesně to, oč dnes usiluje ta chudší většina obyvatel zeměkoule! Může jakákoliv z vlád odpovědně slíbit českému (a nejen českému) zaměstnanci trvalý růst reálné mzdy? Je tvořivý potenciál lidského intelektu tak zdatný, aby překonal všechny limity přírodních zdrojů?
Hybatelem všeho jsou dnes peníze – ušetřit na živé pracovní síle, rychleji vyrobit dokonalejší výrobek prodatelný za vyšší cenu. Daň přirozené živočišné lásce k pohodlí, kterou platíme svými nákupy, je už jen vedlejším produktem. Euroatlantická civilizace prostě propadla hypertrofickému ekonomismu a konzumerismu a převrátila tradiční hodnotové vazby. Cílem technologických modernizací tak na prvním místě není žádoucí zvýšení kvality života (pokud si to přímo nevynutí aktivistická veřejnost), ale úspora nákladů na živou práci a marketing.
Mantrou současné politiky je přitom bez ohledu na státní hranice zvýšení zaměstnanosti, čímž se rozumí poskytnout co největšímu počtu lidí zaměstnanecký vztah. Politické strany z kteréhokoliv koutu politického smetiště na sebe vzájemně útočí se stejnou argumentací: za naší vlády bylo/bude méně nezaměstnaných. Nezaměstnanost vždycky ovlivňovaly schopnosti vlád a hospodářské cykly, dnes však jako by nám unikala skutečnost, že veškeré úsilí vědců, konstruktérů, podnikatelů i politiků směřuje přesně opačným směrem: více automatizovaných výroben s menším počtem operátorů či dělníků, více automatizovaných administrativních agend s menším počtem úředníků, více automatizovaných dopravních systémů bez obsluhy, více automatizovaných vzdělávacích systémů s menším počtem pedagogů, více nákupů bez účasti živého odborně zdatného prodavače…
Všechny tyto civilizační změny mají své konsekvence filosofické, psychologické, etické – co udělá s člověkem málo nebo žádná práce a nadbytek volného času, jaká bude jeho morálka, jak se budou vyvíjet jeho mozkové funkce, na čem bude založena jeho životní spokojenost? Ponechme však toto obtížné téma stranou a uvažujme jen o souvislostech ekonomických a politických.
Představa, že nově vznikajícími pracovními příležitostmi se nahradí pracovní místa zaniklá v důsledku technologických modernizací všeho druhu, je pustou iluzí. Kapacitní požadavky na živou pracovní sílu (rozuměj: množství pracovních hodin) budou už jen trvale klesat. O tempu tohoto poklesu můžeme ovšem jen spekulovat. A to už nemluvíme o dopadu strukturálních proměn na kvalifikační požadavky – statistické rozložení způsobilosti populace pro nové profese se sotva bude krýt s dosavadní skladbou pracovní síly a reálné uplatnění propuštěných zaměstnanců bude velmi omezené. Politické reprezentace ve vyspělých zemích budou mít jen dvojí volbu: buď zachovat zákonem stanovenou pracovní dobu a najít způsob sociálního zajištění rostoucího podílu nezaměstnaných, nebo snížit maximální rozsah povolené pracovní doby. Ovšem jen naivka se může domnívat, že řízeným snižováním produktivity práce uchováme počet pracovních míst v továrnách, úřadech či dopravě.
Zkracování pracovní doby a její dělení mezi více zaměstnanců narazí na odpor podnikatelské sféry – více zaměstnanců přináší vyšší náklady na personální administrativu a udržování či rozvoj kvalifikačních standardů. Udržení individuálních mezd na původní úrovni je také myslitelné jen za předpokladu extrémního zvýšení produktivity práce, což v krátkodobém horizontu je málo reálné. Stejně nereálná je představa, že dobrovolně přistoupí zaměstnanec na snížení své životní úrovně a zaměstnavatel na snížení zisku – sociální bouře a pravicové puče by asi nebyly velkým překvapením. A mantra permanentního ekonomického růstu by vzala za své.
Zůstane-li zachován rámec pracovní legislativy i ideologie trvalého růstu opřeného o dnešní pojetí inovací a modernizací, je třeba počítat s postupným růstem podílu lidí bez práce. (Pro pesimistu je nepřiznávaným cílem společnost ovládaná roboty a důsledkem zánik lidské civilizace.) Tato dnes již vznikající situace otevírá dva klíčové problémy: daňovou politiku (aneb jak uživit lidi bez příjmu) a sociální klima (aneb jak uchovat lidem na sociální podpoře zdravou mysl bez excesů typu narkomanie, násilné kriminality, sebevražednosti atd.).
To je realita dneška skrytá za krátkozrakým bojem o mocenské pozice a zdroje legitimních, legálních i nelegálních příjmů. Není to téma jen české, a není to jen otázka politické kultury, o níž se u nás tak často hovoří. Naše politická nekultura jen odvádí pozornost k problémům sice důležitým, ale z hlediska poměrně blízké budoucnosti přece jen druhořadým. Absence realistické vize tak navozuje iluzi, že odstraníme-li současný marasmus, čeká nás jen skvělá budoucnost. Pravda je taková, že nápravou současných nepravostí pouze otevřeme možnost odpovědněji se připravovat na budoucnost, jež bude víc než jen obtížná.
Civilizační zvrat, v němž se nacházíme, vyžaduje vytvoření nového paradigmatu společenského uspořádání jak v měřítku národního státu, tak pokud jde o různá regionální seskupení (v našem případě Evropy) a svět jako celek (nově vznikající centra moci a bohatství v Asii, v Jižní Americe a samozřejmě i v Africe). Nestačí řešit jen problém expanze modernity ve vyspělých zemích, do kalkulace musí vstoupit faktor bídy i síly „třetího světa“. Svět už nikdy nebude takový, jak si ho pamatujeme a jak si o něm čteme. Ideje se rodí ze zkušenosti – možná bohužel, protože změny dnes přicházejí rychleji, než jsme, my průměrní občané, schopni se s nimi ve své mysli patřičně vypořádat. Geniové a vizionáři mají před námi příliš velký náskok, než aby na to dokázali prezidenti, parlamenty, průměrní miliardáři včas reagovat. Nejen generálové se připravují na minulou válku!
Ale vraťme se k barvité šedi našeho všedního dne.
Na domácím mediálním poli kraluje česká malost: partaje bojují o dominanci v ústavu pro studium totality (ÚSTRK), prezident válčí o kompetence s ministrem zahraničí, modernizace administrativních agend vázne na vzájemném osočování z tunelování a z nekompetentnosti, regionální dotační podvodníci svalují odpovědnost za „odklánění“ subvencí z EU na nedostatečnou kontrolu z centra atd. … Tyhle každodenní štrapáce už otravují veřejnost natolik, že ztrácí chuť angažovat se v politice. Postoje elit jsou dnes tak exaltované, že rozumná debata snad ani není možná – do absurdních debat vstupují s podivnou argumentací i politici, které bylo donedávna možné považovat za uvážlivé a schopné naslouchat argumentům protivníka. Každý si prostě mele svou, jako by nechápal, že každé extrémně vyhraněné stanovisko má své slabiny a přijmout racionální jádro protivníkova postoje neznamená přece prohru.
„Levice“ odmítá akceptovat, že životní standard za posledních dvacet let výrazně vzrostl a skutečná bída se stala okrajovou záležitostí, často dokonce z důvodů nesouvisejících s vývojem hospodářské situace a s politickým režimem. „Pravice“ naproti tomu odmítá reflektovat narůstající distanci mezi špičkou a dnem společnosti jako důsledek pokřiveného chápání ekonomického liberalismu. Česká společnost není v materiálním smyslu zbídačována, ale stále výrazněji štěpena. Boj mezi politickými křídly navzdory realitě už dnes není bojem o pojetí sociálně zdravé společnosti, ale bojem o místo na výsluní, v jadrné češtině bojem o koryta. Budoucí hrozby tak jako by stály za hranicemi vnímatelnosti dnešními politickými elitami.
Zato jsou stále uměle oživovány hrozby minulosti. Náklonnost nejmladších ročníků k nepoznanému socialismu vyrůstá z prvních životních zklamání – nezaměstnanost, finanční aféry, nadutost bohatých jsou jevy, které se sice netýkají všech, ale mnoha ano. Slyší-li od pamětníků, že „tenkrát“ měli práci všichni, u lékaře se neplatilo a autobusy jezdily do každé vesnice, zní jim to skvěle. Z pamětníků přitom byla minulým režimem skutečně tvrdě postižena možná třetina, z toho zbytku pak ti nejstarší možná nostalgicky srovnávají socialistickou éru s předválečnou nezaměstnaností, nedokončenou elektrifikací, omezenou dopravní obslužností a životní úrovní – vývoj v nesocialistickém světě neznali, takže neměli s čím srovnávat, a proto dodnes mnozí považují poúnorová léta svého mládí za báječná (kdo by své mládí nepovažoval za báječné!). Jenže ten svět vůbec nebyl tak nádherný a ani materiální újma ve srovnání s vyspělými zeměmi nebyla tím nejdůležitějším.
Strach z návratu komunistického režimu části populace skutečně postižené kriminály, ztrátou zaměstnání a majetku, znemožněním přístupu ke vzdělání je pochopitelný. Příštím generacím však hrozí něco zcela odlišného – rozpad společnosti do chaosu stovek „minorit“ hierarchicky rozvrstvených podle majetku, vzdělání, zdraví, stáří, etnika a bůhví čeho ještě. To vše za asistence moci nebývale koncentrované na nadnárodní úrovni (s národními pobočkami). To není katastrofická vize, ale jen možný scénář pro situaci, že budeme nadále přehlížet dnes již zřetelné civilizační trendy.
Proč ten obraz se psím ocasem? Naše počínání sice často připomíná psa pronásledujícího vlastní ocas v nesmyslném kroužení, ale zkuste ho za ten ocas chytit a pokouše vás. Jenže klasikové se nejspíš mýlili, když vykládali dějiny jako pohyb v kruhu, v lepším případě ve spirále – naše doba uhání zběsile kupředu do neznáma a když se jí nepostavíme, taky nás nejspíš pokouše. (Lidová moudrost to vidí i jinak: zajíce nechytíš za ocas, když jsi ho nechytil za uši).