Xenofobie, zmatení mysli a terorismus
Čeští (a nejen čeští) xenofobové se distancují od činůnorského exorcisty. Hovoří o jeho pomatenosti a neslučitelnosti s jejich očišťující ideologií. Zmatení mysli je z čistě psychologického hlediska sice pojem velice vágní, z právního hlediska však nelze pochybovat, že Breivik naprosto jasně dohlédal důsledky svého činu: chtěl usmrtit a skutečněusmrtil velkou skupinu mladých lidí, kteří by do budoucna mohli být nositeli myšlenky tolerance a snášenlivosti rasové, náboženské či politické. Věřme, že právě toto naši ideologičtí nacionalisté a xenofobové v úmyslu opravdu nemají.
Existuje však skutečně nepřekročitelná hranice mezi nimi a teroristickým aktivismem ochránců pravé víry?
Slovo vržené do světa získává zcela autonomní existenci, kterou jeho stvořitel už nemůže ovlivnit. Zpětně samozřejmě můžeme analyzovat, co se odehrávalo v duši Nietscheho, Wagnera, Marxe či Machiaveliho, zhmotnění jejich idejí v konání Hitlera, Stalina a dalších známých i neznámých aktivistů však hovoří samo za sebe. Není podstatné, jak dobře následovníci četli své guru, do jaké míry se dopouštěli svévolné interpretace – nicméně spojovací linie nelze zcela ignorovat. Nikoliv náhodou lidová moudrost praví, že mluviti stříbro, ale mlčeti zlato – vážiti svá slova na lékárnických vahách je atributem moudrosti.
S názory vyšinutého střelce prý nemá smysl polemizovat –poskytli bychom mu tak publicitu, o niž usiluje. Potíž je v tom, že ty názory nejsou tak úplně jeho, načerpal je z bohatých pramenů všude kolem, k nimž se také otevřeně hlásí. Nejde ovšem o polemiku s Breivikem, ale s postuláty prezentovanými jeho ideovými souputníky. Zatím se od nich liší jen tím, že je ve své „absolutní“ logice dovádí k absolutním důsledkům: jediný užitečný nepřítel je mrtvý nepřítel. (Českému čtenáři připomínám povídku o mrtvé kočce v Bubácích pro všední den Karla Michala.) Takové krátké spojení je samozřejmě exces a nelze je vydávat za pravidlo, jen bychom neměli podceňovat počet jedinců v nejrůznějších sektách, kterým tato„absolutní“ logika není až tak vzdálená, jak bychom si přáli. Koneckoncůpodobné příběhy, byť v méně obludných rozměrech, zažíváme v posledních letech i na domácí půdě. V jejich podhoubí je nespokojenost s vlastním osudem v daných společenských podmínkách, představa o starých zlatých časech a iluze o jednoduchých řešeních.
Hlava našeho státu si v souvislosti s norským incidentem stěžuje na jakousi „povolnost“ společnosti, v níž zřejměspatřuje prapříčinu všech potíží současného světa. Má nejspíš na mysli povolnost vůči Evropské unii, vůči „ekoteroristům“, vůči soudní moci, vůči„levičáckým“ (cokoliv si za nimi představujeme) idejím, což vše jsou témata dominující jeho současné agendě. Nikdy jsem nezaznamenal, že by vyzýval k nesmířlivosti občanstva s počínáním zkorumpovaných partajních klik, bankovních bossů,podnikatelských hyen. Model „nepovolné“ společnosti nám nenabízí, pokud za něj nepovažuje formální stranický parlamentarismus.
Dnešní svět je opravdu hodně složitý a hlavně příšerněrychlý, asi mnohem rychlejší, než jsme schopni zvládat. Geneticky jsme zkonstruováni pro život v malém společenství, vztahy zprostředkované informačními technologiemi zřejmě přesahují naše mentální možnosti. Jakmile tento formalizovaný svět zasáhne hranice naší primární skupiny, cítíme se ohroženi – cikány, muslimy, Němci, Turky, Číňany, kýmkoliv… Střet je logický a přirozený a neumíme mu zabránit. Ekonomické, politické, vojenské problémy ve světě řešíme a vnímáme jaksi „hygienicky“, kdežto střety osobní jsou„nehygienické“, špinavé. Dostat se přes tuto bariéru je prostě na hlavu – oni jsou jiní.
Problém ovšem je, ať chceme či nechceme, že svět skutečněfunguje jako jeden celek – a v pozemských podmínkách má člověk jako druh neomezený sebezničující potenciál. Představa, že se můžeme uzavřít v jakési rajské enklávě národního státu, je čistou iluzí. Můžeme jen hledat způsoby, jak si uchovat ze své iluzorní rajské nevinnosti to, co je slučitelné s dneškem.
To jsou důvody, proč považuji jakékoliv projevy či náznaky xenofobního uvažování za nebezpečné a ohrožující naši vlastní existenci. Breivik přece ve svém zápalu pro preventivní péči nevraždil žádné „cizáky“, ale vlastní krajany. Neliší se tak příliš od ruských „vorov v zakoně“, kteří v dnes v zájmu své úzké komunity „čistí“ společenské prostředí od nepřátel a bojují za pravdu a slávu pravoslaví.
Dávám za pravdu panu prezidentovi: skutečně potřebujeme nepovolnouspolečnost, ovšem takovou, která nedrží hubu a krok, nespokojí se vhozením volebního lístku do urny jednou za čtyři roky a netouží po jednoduchýchřešeních. Lidi nexenofobní, ale sebevědomé a zásadové. A nekonvenčně myslící.