Zase jednou o poště
Ve světě naší doby se téma liberalizace a privatizace poštovních služeb točí už dobrých čtyřicet let (historicky dokonce mnohem déle). Momentálně vrcholící vlna uvolňování trhu dorazila teď i k nám. Politici se odvolávají na pokyny z Bruselu, jádro problému ovšem spočívá v tom, že nikde není obecně uspokojivě dořešený vztah tzv. univerzálních a obligatorních služeb. Tradiční princip poštovní výhrady (či monopolu) asi není slučitelný s liberálním konceptem společnosti, a tak se hledá způsob, jak si zachovat tvář liberála a přesto naplnit smysl někdejšího „neliberálního“zákonodárství. Svou roli samozřejmě hraje i lobbing alternativních poštovních operátorů
Solidarita ano či ne?
V novodobé legislativě bylo hlavním účelem poštovního monopolu vyvážit komunikační handicap odlehlých oblastí a umožnit jim tak přiměřený hospodářský, politický a kulturní rozvoj – proto stejná cena za službu bez ohledu na geografické rozdíly v nákladech (v husté zástavbějsou náklady nižší). Onou službou se rozuměla doprava zpráv, zboží a peněz.
Ale existuje dnes ještě takový handicap?
S rozvojem technologií se geografický handicap nepochybně průběžně snižuje – s nástupem bezdrátové komunikace jižprakticky neexistuje přinejmenším v dopravě zpráv a peněz, motorizace zase zpřístupnila nákupy jakéhokoliv zboží (díky e-shopům i dovoz na objednávku). Za znevýhodněné lze ovšem i dnes nadále považovat bez ohledu na místo bydlištěobčany, kteří se nedokázali vyrovnat s novými technologiemi psychicky (staří, zdravotně postižení) nebo v důsledku chudoby (cena přístrojů a telekomunikačních služeb).
Rozhodnutí o zachování rozumné míry solidarity s potřebnými a jednotné ceny základních poštovních služeb na celém území státu je v rukách politiků – ale určitě by se na to měli zeptat občanů. Není všechno jen „o penězích“.
Pohádka o kamenné poště?
Pošta tradičně fungovala jako komunitní centrum – potkávali se tu sousedé. Téma potkávání, či raději setkávání, je pochopitelně i dnes aktuální a sotva je mohou nahradit facebookové či jiné virtuální hrátky. Možná z této nostalgie část poslanců dnes prosazuje uzákonění počtu „kamenných“pošt, což bohužel svědčí o absolutním nepochopení jádra problému. Zcela určitěvšak část poslanců mluví spíš za podnikatelské skupiny, které na zachování venkovských pošt žádný zájem nemají.
V poštovním světě se spíš než o kamenných poštách dnes hovoří o poštovních obchodních místech. Zřizují se v obchodech, restauracích, při obecních úřadech a farnostech, používají se pojízdné provozovny – pošty volí konkrétní formu podle podmínek konkrétního místa. Na jejich provozování se obvykle podílejí smluvní partneři (obchodník, municipalita apod.) a díky sdílení nákladů integrovaných služeb různého typu může nakonec pošta fungovat i v místě, kde by se sama neuživila. Profituje i provozovatel obchodního místa, protože mu do krámu pošta přivede zákazníka, který by jinak možná nepřišel. A zastupitel se setká s občanem, který se jindy úřadu vyhýbá, s farářem pohovoří občan vyhýbající se kostelu. Postupněto začínají chápat i někteří čeští obchodníci a starostové.
Poštovní obchodní místo v každé větší vsi asi dnes už není absolutní nezbytností, ale může život usnadnit a zpříjemnit a v pojetí integrace služeb možná i vrátit leccos z toho, co z venkova postupněmizí. Jenže 3500 „kamenných pošt“ – to už je jen bláznivý sen!
Naše paní listonoška?
Doručování zásilek je nejdražší poštovní činností – tzv.„poslední míle“ stojí v průměru okolo dvou třetin všech nákladů a je jádrem všech sporů o liberalizaci poštovních služeb: ve městech je právě ona poslední míle často citovanou rozinkou k vyzobnutí, o niž jde, protože doručení jedné zásilky tu přijde několikanásobně levněji než na venkově.
Živý poštovní doručovatel je osvěžením dne vítaným mnoha občany, ale vzhledem k ceně lidské práce se všude na světě hledají způsoby, jak její rozsah zmenšit nebo úplně nahradit – doručovací schránkou na náměstí, automatem na vyzvednutí balíku apod. V Česku jsme zvyklí na poměrně vysoký komfort živé obsluhy až na práh – naráží tu na odpor jinde ve světě obvyklé schránky u silnice, ukládání zapsaných zásilek jen na poště apod. Pro zachování co největšího rozsahu sítě doručovatelů, kteří mohou kroměpřinesení zásilky naplňovat mnohé další sociálně potřebné a užitečné funkce zejména vůči stárnoucí české populaci, jsou však i některé docela dobré důvody. Podmínkou je snižování nákladů cestou podobnou integraci služeb, jakou umožňují smluvní obchodní místa.
A přichází zákon?
Jeden až žasne, s jakou suverénní nekompetentností se k novele zákona o poštovních službách dnes kdekdo vyslovuje, jaké zkreslené informace o liberalizaci pošty v okolních státech se prezentují– není totiž tak bezproblémová, jak se někteří její zastánci snaží ukázat. Najít rozumné řešení rovnováhy časové a prostorové dostupnosti a nákladů služeb a jednoznačně stanovit, co rozumět základní poštovní službou podléhající principu solidarity, toť úkol pro Alexandra.
Balíkový trh je u nás už několik let fakticky plněliberalizován a není žádný důvod, proč by balík měl být součástí základních služeb regulovaných zákonem. Vzhledem k rozsahu konkurenční nabídky služeb na tomto trhu také není žádný rozumný důvod k přiřazování balíku do základních služeb a vynucování této služby od licencovaného operátora univerzální služby.(Zmatek do systému vnesla jen terminologie nerozlišující listovní a balíkovou zásilku až do 10 kg!)
Jiná situace je v segmentu zásilek do 50 g, kde se ruší dosud platná poštovní výhrada. Zahraniční zkušenosti ukazují, že na tento trh se konkurence nehrne, a proto je třeba jej regulovat – jinak nepřiměřeně vzrostou náklady na venkovské doručování, což pak může vést buď ke zvyšování tarifu, nebo k požadavku na dotace z externích zdrojů. Regulace ovšem neznamená monopolizaci – racionálním řešením může být nahrazení dnešní výhrady do 50 g licenčním řízením s povinností univerzální služby s limitovanou maximální cenou (bez licence by nebylo možné dopravovat zásilky do 50 g za nižší než určenou maximální sazbu).
Nedá se očekávat, že by se v Česku chovali alternativní operátoři jinak než v ostatní Evropě a vrhli se na licence univerzální služby (jakkoliv to dnes mnozí tvrdí). Chceme-li skutečně otevřít konkurenci v segmentu zásilek do 50 gramů, muselo by být doplňkem licence otevření„poslední míle“ menším operátorům – zásilky by sice shromažďovali, ale k doručení za úplatu by je předávali České poště. (Tento model není nikterak nový – menší operátoři v zahraničí obvykle nezřizují schránky, nemají ani zájem o nekomerční klientelu, ale berou jen hromadné zásilky přímo u velkých zákazníků a k přepravě je dávají poště). Řeší se tak problém s vysokými náklady na doručování a sdílení nákladů dává šanci udržet jednotný poštovní tarif na přijatelné výši.
Představy některých reformistů o tom, jak neviditelná ruka trhu sníží poštovní tarify, připomínají Hurvínka. Množství listovních zásilek na českém trhu je v nejlepším případě konstantní (ale spíš stále klesající) a pokud by otevřený trh skutečně fungoval podle představ některých zákonodárců, tak by do každých Kotěhůlek jejich pět dopisů mohlo vozit také pět automobilů – prý levněji, než Česká pošta dnes. Co unesl balíkový trh s poměrně vysokými tarify, to by sotva utáhlo 10 Kč poštovného za dopis. Co znamenala liberalizace balíkového trhu, dokládá masivní růst balíkových tarifů po roce 1993 – teprve pozdější raketový nárůst počtu balíků umožňuječástečný pokles cen. V listovní poště ovšem objemy neporostou a bez závazku doručovat na celém území se alternativní operátoři na venkov nepohrnou,Černý Petr zůstane České poště a v konečných důsledcích státu a daňovým poplatníkům.
Regulovat či neregulovat?
Od počátku snahy Evropské komise o liberalizaci poštovního trhu je diskutován problém regulace. Volná tvorba cen je sice mantrou kapitalistické společnosti, v poštovních službách však všechno komplikuje zájem na povinném zachování určitého rozsahu univerzálních (tzn. poskytovaných na celém území státu za stejných podmínek) služeb při jednotné ceně. S tím pak souvisí i diskuse o zachování či nezachování principu solidarity, vedoucí dnes až k absurditám typu „kompenzačního“ fondu (příspěvek alternativních operátorů provozovateli povinných univerzálních služeb), proti němuž se oprávněněbouří konkurenti České pošty.
Na rozdíl od nedávné minulosti i u nás začíná převládat názor, že žádný trh se neobejde bez pravidel a regulační role státu je prostěnenahraditelná. Ve sféře poštovních služeb se dnes podniká v podstatě bez pravidel – těmi je vázána jen Česká pošta, za což se ještě do konce letošního roku bude těšit monopolu v zásilkách do 50 g. (Pravidlo je trochu složitější a zahrnuje jen zásilky určené konkrétnímu adresátovi a obsahující jedinečné sdělení.) Ostatní firmy se řídí jen vlastními pravidly a obecnými zákony.
Rozvinutý balíkový trh se nejspíš i nadále obejde bez regulace – v podstatě by měl zahrnovat všechny zásilky nad 50 g. Nákladovou optimalizaci zajistí konkurence a neefektivní operátory pohltí schopnější a silnější obři – to se děje i v jiných odvětvích a není to vždycky čistá hra. Tak to prostě chodí.
Slabý listovní trh si však bez regulace nedovedu představit.Česká pošta má nepochybně výhodné výchozí postavení v nastavení celoplošných procesů a v personálním a materiálním vybavení. Nákladný venkovský segment dnes vyvažuje nákladově výhodnějším městským segmentem a pravděpodobněi z dalších, ziskových produktů. Alternativní operátoři mají naopak výhodu v tom, že mohou, ale nemusí podnikat celoplošně (tzn. že mohou své služby omezit na konkrétní obec či region). Pokud však tarify nemají výrazně stoupnout, musí být povinnost univerzality uložena všem operátorům podnikajícím ve sféře dosavadní výhrady – lhostejno, zda ji naplní samostatně nebo ve spolupráci s Českou poštou.
Politizace či ideologizace regulace poštovního trhu (aťsměrem ke štědrému státnímu rozpočtu nebo k neviditelné ruce trhu) by znamenala katastrofu. Na počátku samozřejmě musí být shoda na sociální misi poštovního podnikání, uprostřed regulační instituce nezávislá na vládě a střežící zájmy veřejnosti, na konci poštovní služby fungující ke spokojenosti obyvatelstva. Otázka, zda princip univerzální služby (tzn. doprava zásilky za jednotnou cenu odpovídající nákladům zprůměrovaným za celé území státu) má zůstat i nadále v platnosti, je přitom klíčová. Pokud nikoliv, bude stát dopis ve městě možná třetinu dnešní ceny, ale za dopis do vedlejšího okresu zaplatíme třeba třikrát a do vedlejšího kraje desetkrát víc (čísla jsou jen spekulativní).